Celá ta „logika“ existence něčeho tak zoufale přežitého, jako jsou myslivci, je tato: protože se vinou činnosti člověka rozšířila pole, došlo k přemnožení býložravců, kteří měli naráz, oproti původním podmínkám, nadbytek potravy. Tudíž musí existovat myslivec, který stavy této zvěře, páchající škody na zemědělských porostech, reguluje puškou.
Až sem se ta logika zdá i vcelku přijatelná. Problém nastává ve chvíli, kdy se v přírodě objeví predátor, například kočka, liška, vlk, dá- li Bůh i výjimečně medvěd, schopný býložravce regulovat během několika týdnů zcela sám, a nastolit myslivci tolik žádanou rovnováhu v přírodě. Je obratem označen za „škodnou“ a myslivci nemilostrdně je mýcen, neboť myslivec nedokáže uznat, že se v tomto okamžiku stává zbytečným.
Není to jen hra se slovy. Výsledným stavem totiž je okamžik, kdy se z myslivců, ozbrojené sice po zuby, ale i do značné míry uzavřené sociální skupiny s minimální kontrolou veřejnosti, stávají sami sobě zadavatelé toho, co se střílet bude a co ne. Přemnoží se býložravci, vybijeme býložravce. Objeví se predátor, zlikvidujeme predátora.
Do toho přijde chvíle, kdy se zákonodárce, namísto pozastavení se nad tím, že zde léta systematicky vzniká cosi nad rámec běžného chápání spolků, snaží nazvat tyhle spolky dokonce národním dědictvím a de facto jim rozšířit pravomoci – jmenovitě:
- rozvolnit podmínky lovu a umožnit například využití přístrojů nočního vidění,
- uvolnění lovu při sklizni, což dnes lze pouze v rámci mimořádných opatření Státní veterinární správy,
- na nejnižší úrovni obcí s rozšířenou působností by se měl myslivosti nově věnovat státem placený úředník na plný úvazek,
- nově by střílet po lišácích mohli nejenom myslivci, ale i vlastníci lesů a dokonce i sami zemědělci;
na což je nutno reagovat ohrazením se z občanské pozice a naopak navrhnout a žádat, aby společnost důrazněji požadovala nikoli kontrolu stavů zvěře, ale především myslivců a jejich činnosti. Považuýji je za nebezpečné přírodě, a shodou okolností také nebezpečné lidem, celé společnosti, protože zpráv z černé kroniky o náhodných výstřelech a nešťastných úmrtích je každoročně dost na to, aby státní orgány reagovaly. A to nikoli rozvolněním a novými pravomocemi, ale utažením řetězu.
A mělo se tak stát už před třiceti lety.
Vlastimil Blaťák
