Přitom těžiště Burianovy tvorby leží v ilustraci dobrodružné literatury, a právě tímto směrem se Vybíral jako sběratel vydal. Přes sto obrazů, které jsou k vidění v galerii v areálu slatinických lázní, doprovází unikátní katalog, který kromě reprodukcí velmi přehledně hovoří o okolnostech vzniku jednotlivých kreseb, především ve vztahu k zobrazovanému ději v literatuře.
Jak jste se k Burianovi dostal?
Jako dítě jsme měli doma stěny plné obrazů, ale podotýkám kopií. Jak jsem se dostal k Burianovi? Na Vánoce jsem dostával knihy, hodně jsem četl. Jednou jsem dostal Julese Verna. A moje vůbec nejoblíbenější kniha byla Děti kapitána Granta. Kniha, kterou ilustroval Burian. Jako dítě jsem nevěřil tomu, že to nejsou fotky, a zbožně jsem se na ty ilustrace díval. Na všechny ty detaily. Později se mi podařilo být dvakrát na Novém Zélandu, a věřím tomu, že ve skanzenu postavili ty baráky podle Burianových kreseb. Opravdu mě zaujal ten smysl pro detail, a způsob, jekým ty kresby dokreslovaly děj celého čtení. Burian ilustroval i do časopisů, a vnitřně ve mně zůstal.
V dospělém věku jste pak začal kupovat originály a vytvořil tuto sbírku. Povídejte.
Přišel můj známý, majitel galerie Libor Grónský, a nabídl mi originál Buriana. Nikam se mi nehodil, protože u mě doma najdete všedhno možné, třeba Borise Jirků, a že by zrovna Buriana? Nakonec jsem obraz koupil. Pak jsem měl najednou dva, a další a další. Neměl jsem to kam dávat, bylo to uskladněno v místnosti s kulečníkem, nikdo to nechtěl pojistit, protože náklady na zabezpečení byly trojnásobné ve srovnání s tím, co bych za ty obrazy dostal. Pak se najednou rozkřiklo, že na Moravě někdo skupuje Buriana. Na další nákupy jsem proto využil známých, kteří to pro mě kupovali. Přišla chvíle, kdy jsem těch obrazů už měl víc než sto.
Jak vznikla tato galerie? V mnoha směrech je široko daleko unikátní.
Můj syn Viktor se do práce postupně zapojil. Přivedl si slečnu, a ta mi řekla – pane Vybíral, to není spravedlivé, že ty obrazy budete mít jenom vy a budete se na ně dívat sám. Ta řeč mi prošla hlavou, uzrála, a uvědomil jsem si, že má to děvče pravdu. Vždyť jsem se na to nakonec nedíval ani já, když jsem to měl uskladněno u kulečníku. Byla to vůči autorovi vlastně neúcta. Začal jsem tedy přemýšlet, kam obrazy umístit, a napadlo nás, že právě ve Slatinicích, protože jsem v roce 2000 koupil zdejší lázně. Dohodli jsme se s církví, s panem arcibiskupem, o možnosti koupit dům, kde se dnes galerie nachází. Bylo to rozbořené, střecha byla spadená. Kde se dnes galerie nachází, byly kdysi chlévy. Nechali jsme to pomocí dotace opravit. Dnes jsem jak Lázně, tak Galerii už nechal přepsat na syna, ať se mládí stará. Zvlášť když k tomu má vztah a cit.
Expozici doprovází celá řada publikací, které ilustroval právě Burian. Předpokládám, že se jedná se o časopisy a knihys reprodukcemi toho, co tu máte v originálech.
Každý ten obraz má nějakou historii a někam patří. Začaly se proto shánět knížky a časopisy, takže ke každému tomu obrazu máme i i knihu s jeho reprodukcí, pro kterou byl vytvořen. Proto jsme také nechávali na všech obrazech jeho vlastnoruční poznámky, kam to patří v tom časopise, nebo kde to umístit, jak s tím zacházet dál. Tak postupně vznikla sbírka, která si myslím, že je pro návštěvníky velmi zajímavá. Vím, že kdyby to bylo v Kopřivnici nebo ve Štramberku, tak by asi byla galerie navštěvovanější. Nikdy jsem neslyšel, že by Burian zabrousil do Slatinic, asi ani nevěděl, kde Slatinice jsou. Je možné, že časem dojde k přestěhování sbírky třeba do Olomouce, kde je větší pohyb a větší zájem.
Milujete umění.
Mě to velmi baví. Kdysi jsem byl majitelem Hanáckých železáren, a když jsem je prodával, zavolal jsem si Jindru Štreita, ať mi udělá pár fotek. Dostal takovou bumážku, že může kdykoliv přijít a odejít, a chodil pak třeba v noci, sedl si s chlapama, a vznikl soubor vynikajících fotografií. Bylo jich asi dva tisíce, vybralo se čtyřicet parádních. Taky z toho mám radost, jak dovedl zachytit tu atmosféru. Totéž najdete i u Buriana. Otočte se, a podívejte se na ten obraz, na tu paní, jak tam stojí, na tu nohu – na ty její krásný hýždě, jak on to tím prstíkem a štětečkem, a dosáhl takové dokonalosti!
Osobně mám pocit, že je dnes Burian tak trochu nedoceněný, že by si možná zasloužil významnější místo v historii a v médiích, než dostává. Čím to je?
Podotýkám, že je to můj názor. Byla éra, kdy díky režiséru Zemanovi a jeho Cestě do pravěku byl Burian mimořádně populární. Tento druh malby je mimořádně populární třeba v Japonsku, kde Godzilla je okopírovaná od Buriana. Je populární i v Německu, viděl jsem nějakou publikaci ilustrací Karla Maye, a na čelném místě je jako jeho nejlepší ilustrátor uveden Zdeněk Burian. Mnohdy je to dáno tematicky, a taky preferují oleje a barvy. Ale jeho perokresby a kvaše, to ve světě moc známé není. Já jsem k jeho kvaším vždycky tíhnul nejvíc, protože ta práce s tuší a bělobou je zkrátka okouzlující. Co touto technikou dokázal vytvořit, to je něco fantastického. Každý ten obraz vyjadřuje děj a patří přesně do té které knihy.
Vy jste k vaší expozici vydali katalog, který je unikátní v tom směru, že je velmi edukativní. Asi to může být vynikající vánoční dárek.
Myslím si, že ten katalog je mimořádně povedený. Je to dílo mého syna. Já jsem s tím vším začal, on to dodělal. Celkem mě překvapilo, že o tu knihu, i když není levná, je zájem. Ačkoli, je to v hodnotě tří večeří – snad to není tak moc.
Vlastimil Blaťák
