Neměl ještě ani rok, když mu zemřel otec. Janův starší bratr zemřel jako zcela malé dítě. Matka se znovu neprovdala a vychovávala malého Jana sama.
Římskokatolický kněz a politik, zakladatel a dlouholetý předseda Moravsko-slezské křesťansko-sociální strany na Moravě, po roce 1918 Československé strany lidové, se narodil 11. srpna 1870 v Grygově, kde také vychodil obecnou školu. Po ní se přesunul na Piaristické gymnázium do Kroměříže, v Olomouci vystudoval bohosloveckou fakultu. Jeho prvním kněžským působištěm byl Nový Jičín, kam nastoupil v roce 1893.
Už jako student se intenzívně zabýval studiem sociálních otázek. Po příchodu do Nového Jičína se začal věnovat praktické politice v regionu a zakládal katolické dělnické spolky – už v roce 1895 to byl Katolický dělnický spolek v Novém Jičíně, 1898 ženský křesťansko-sociální spolek Budoucnost v Novém Jičíně, a měl podíl na založení dělnických spolků v Mořkově, Hodslavicích, Příboře, Štramberku, nebo Bernarticích.
Vstup do politiky: Od Říšského sněmu až do vlády
V roce 1899 zakládá Šrámek Moravsko-slezskou křesťansko-sociální stranu na Moravě, a poprvé má úspěch. Ve volbách do Říšské rady roku 1907 se stal poslancem Říšské rady. Ve vídeňském parlamentu pak setrval do konce funkčního období sněmovny, tedy do roku 1911. Kromě toho zasedal také v Moravském zemském sněmu, kam byl zvolen v zemských volbách roku 1906 v české volební skupině všeobecné kurie za okresy Vyškov, Slavkov, Bučovice a Zdounky a znovu ve volbách roku 1913 za okresy Uherské Hradiště, Uherský Brod, Bojkovice a Vizovice. V roce 1909 stál mimoto v čele vzniku národního katolického tělovýchovného spolku Orel.
Po vzniku Československa se stal členem Revolučního národního shromáždění, v lednu 1919 sjednotil české křesťanské strany a založil tak Československou stranu lidovou. Byl pak jejím předsedou v letech 1919–1938 a 1945–1948 a spojil s ní své osudy. Od dvacátých let až do mnichovské krize v září roku 1938 působil Šrámek s výjimkou druhé vlády Jana Černého jako ministr ve všech československých vládách. Byl jedním z nejvlivnějších politiků v zemi. Nebyl oblíben u prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, který Šrámka i jeho stranu nesnášel coby klerikály, ovšem nakonec v rámci politické snahy o politickou synergii demokratů se prosadila jejich spolupráce.
emigrace po Mnichovu a předsedou exilové vlády
Po Mnichovské dohodě Šrámek emigroval. Ve svých 69ti letech odjíždí se svým spolupracovníkem P. Františkem Hálou v přestrojení za železniční zřízence nákladním vlakem do Polska 13. července 1939. Z Polska odplouvají 2. srpna 1939 lodí Warszava do Velké Británie a navazují kontakt s Edvardem Benešem. Nejprve v Pařiži zasedl v Československém národním výboru a posléze se stal předsedou exilové vlády v Londýně (1940), jako nejstarší z ustavujících členů.
„Českoslovenští exulanti měli za úkol vypracovat návrh na uspořádání hospodářských poměrů v osvobozené vlasti a zajištění moci ve vládě. Londýnská vláda ale na podobném návrhu nepracovala. Předpokládala, že bude dodržena právní kontinuita, a v této věci byl Šrámek neústupný. Když se přesto rozhodl prezident Beneš pro symbolický návrat do osvobozené vlasti přes Moskvu, varovali ho před tímto činem Jan Šrámek, Jan Masaryk a také Winston Churchill. Když přistál Beneš se svou skupinou v Moskvě, Stalin si mnul ruce. Již v lednu 1945 si poznamenal Šrámkův tajemník v Londýně, Jan Stránský, slova, jež pronesl Šrámek Juliu Firtovi: „Uvidíte, že nebude nic dojednáno, pojedeme do Moskvy bez jakýchkoliv záruk a jakmile tam budeme, mají nás Rusové v kapse.“ Jeho obavy se bohužel naplnily. Šrámek stále oddaný a důvěřující Benešovi, odlétá se svou skupinou do Moskvy 9. března 1945,“ uvádí v životopisném textu o Janu Šrámkovi Jan Zavrtálek. V roce 1945 se stal náměstkem předsedy vlády.
Poválečný vývoj ho zklamal. Chtěl znovu emigrovat, místo toho byl zatčen
Na spoustu věcí měl jiný názor, než jaký byl reálný poválečný vývoj. Statečně vytrvával, ale postupně mu ujížděla půda pod nohama. Nesouhlasil s odrtžením Zakarpatské Ukrajiny. 5. dubna 1945 byl při vstupu na slovenské území přijat moskevský diktát jako tzv. Košický vládní program, který byl realizován až do 25. února 1948. Bylo to období tzv. třetí republiky. 25. února 1948 řekl Jan Šrámek svému právnímu zástupci Karlu Kornelovi: „…chtěl bych odejít do ciziny, neboť se do tohoto státu nehodím.“
V únoru 1948 pak jako jediný varoval před rezignací demokratických ministrů, neboť nedůvěřoval Edvardu Benešovi („A co se stane, jestliže nás prezident opustí?“), ale 20. února 1948 rezignoval spolu s ostatními. V březnu se pokusil společně s Františkem Hálou (tajemník Československé strany lidové a odstoupivší ministr pošt) uprchnout z Československa, pokus však selhal, marně čekali na francouzské letadlo na letišti u Rakovníka. Následovaly už jenom komunistické represe.
Doživotní intervace a hospitalizace pod cizím jménem
Po únoru 1948 byl Jan Šrámek z veřejného života odstraněn a na jeho místo byl dosazen komunistickým režimem Josef Plojhar. „Šrámek byl internován střídavě v klášterech a nejtěžších státních věznicích pod nejpřísnějším dozorem StB. 4. června 1951 byli Šrámek i s Hálou převezeni do zchátralého loveckého zámečku pražského arcibiskupství v brdských lesích nedaleko Roželova pod Třemšínem. Valdická věznice vážně otřásla zdravím Jana Šrámka i Františka Hály. František Hála také po ročním pobytu v Roželově umírá 24. srpna 1952,“ uvádí Zavrtálek.
Jan Šrámek zemřel v pražské nemocnici na Bulovce, kde byl hospitalizován pod fiktivním jménem Josef Císař (úmrtní list byl již vystaven na jeho pravé jméno).
Po roce 1989 byly ostatky Jana Šrámka přesunuty na Velehrad. V roce 1991 mu udělil prezident Václav Havel in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V témže roce mu bylo obnoveno čestné občanství města Kroměříž odňaté v roce 1948.
S využitím internetových zdrojů Pavel Bleha
