Bohužel, jakákoli manuální práce je často o těch správných grifech, a kdo ji dělá léta, umí to a nebrblá. Kdo začíná, všechno mu tu padá z nešikovných rukou. Byl jsem na to více méně připraven. Na co jsem už připravený nebyl, bylo kruté vstávání, už na čtvrtou ranní. Léta jsem zvyklý psát a tvořit v noci, když utichnou telefony, skončily už schůzky, všechna péče o děti, chodívám spát obyčejně ve dvě a vstávám si v deset. Mít naráz ze dne na den celý biorytmus úplně naopak dá člověku zabrat. Možná víc, než samotná ta práce.
Co je na tom úžasné? Nikdo za celou tu dobu nevyslovil výraz „potažmo“. Nikdo nepindal o „synergii“ ani o „proaktivním přístupu“, nikdo „nevysílal pozitivní signály“ a především nikdo nemluvil v trpném rodě – v kanclech jsem si těch „problémů, co musely být diskutovány“ užil až až.
Jsem mezi normálními lidmi. Šéfkuchař, nějakej Dušan, obrovsky sympatickej chlap, přišel ráno do práce a začal makat. Za celou osmičku jsem od něj nezaslechl třeba nic, že by „měl svou vizi“, a tedy zřejmě na rozdíl od celé dlouhé řady postaviček z místní olomoucké galerky (promiňte, smetánky…) nic nebere. Je úplně normální, a je to strašně sympatické.
V zásadě je to asi nejsilnější dojem, který s sebou nesu. Přívětivost a normálnost prostředí, ve kterém má člověk pracovat. Je to balzám na duši.
Objednávky na poslední chvíli
Zelos vaří. Hlavně obědy do firem. A je toho moc. Samozřejmě mě nenechali vymyslet menu, podle očekávání jsem nafasoval loupání brambor a zeleniny, umývání nádobí, pomocné práce, na kterých se v kuchyni musí nějak začínat. Nevadí mi to, tedy do chvíle, než si uvědomím to ohromné množství. Všelijakých manažerů chytrých jako rádio jsem si v životě už užil dost. A tady naráz zjišťuju, že tihle lidé jsou svým způsobem šťastní. Jestli si to v každodenním shonu uvědomují, nevím.
Makáme fest, a vlastně jsou rádi, že jsem jim to neodpískal a skutečně jsem zde. Protože jim lidí ubýbá. Dvě hodiny se během práce bavíme jen o tom, že k nim přijde mladej učeň a nechce se mu pracovat. Nevydrží.
Okolo desáté pak registruju první krásný mozol. Šel jsem sem vlastně proto, že jsem se chtěl naučit krájet cibuli, jako profíci, na nějaké studium toho správného pohybu ale není čas – jak postupuje dopoledne, začnou se z firem měnit objednávky, což v praxi znamená ne to, že někdo někde onemocněl a škrtá se oběd – znamená to deset nebo dvacet kilo masa. Víc nebo míň, vyberte si podle gusta. Do hodiny! Jako nezkušeného by mě tohle zabilo; raději se odklidím tak někam bokem, abych jim teď nezavazel, a s úžasem sleduju, jak se kuchaři s touto situací bleskurychle vyrovnají. Řeší ji tu totiž víceméně denně, a jsou zkrátka úžasní. Pak naráz jsem v té veliké kuchyni už skoro sám a většina týmu zmizela už na rozvozy, aby hladový lid ve firmách měl co o pauze obědvat.
Fantastický tým: Za pomalost mi vynadalo nula lidí z deseti
Ještě nekončíme, je nutné nachystat si práci na zítra. Sleduju Dušana, jak zručně odblaňuje maso. Kdybych to měl dělat sám, stál bych tam do jedenácti do večera.
Obecně mám ponejprve pocit, že je celý den jen zdržuju – nemám zkrátka ty správné, lety vycvičené grify v rukou, a co by se mi takhle doma, při přípravě tří čtyř řízků, snadno nějak ztratilo, tady působí zpoždění i v řádu minut, které ale při dodávce mohou být ty klíčové.
Teď mě vyhodí, říkám si jen během směny, zhruba asi desetkrát – jenže ono ne. Sice mě posílají pořád na jednodušší a jednodušší práci, abych toho raději moc nekazil, ale nějak se s tím začnu rvát, chlapi a tmavovlasá Terezka kolem mě sledují, a pak mi přijdou pomoct – nikdo nemá blbé poznámky.
Já si toho doopravdy vážím. Je radost pracovat s normálními lidmi, kteří se nad nikoho nepovyšují. Kde zkušenější pomůže nováčkovi, kde fungují normální sociální vztahy. Díky, byli jste úžasní.
Vracím se do kanclu napsat svoje články. Do míst, kde se vyžaduje „synergie“ a kde se říká „potažmo“. A strašně se mi nechce.
Vlastimil Blaťák
