Jakýsi náznak klasické pravolevé polarizace přinesla na celostátní úrovni devadesátá léta, ta nultá ho zesměšnila a znemožnila podáním komického tandemu Topolánek – Paroubek, až byl pro nepochopení a diskreditaci ze dne na den nahrazen Andrejem Babišem.
Dlužno dodat, že na komunální – anebo regionální – úrovni vlastně nikdy skutečné pravolevé soupeření protilehlých politických proudů ani neproběhlo. V dobách své největší slávy postupovaly ODS a ČSSD ruku v ruce, o jednu geologickou éru dřív, než vůbec vznikla legendami opředená opoziční smlouva, a než Praha stvrdila to, co krajská města a větší okresní města důvěrně znala už od komunálních voleb roku 1994.
K Přerovu: následky výše zmíněné éry jsou cítit dodnes, a všechny teorie o tom, že „sociálně slabé regiony volí jinak a specificky“ jsou jen zástěrkou skutečné příčiny a zavádějící zpětnou racionalizací něčeho, co nemáme odvahu dosud pojmenovat. V Přerově získalo ANO a SPD dohromady 48,88% hlasů a dvacet mandátů ve 35 členném zastupitelstvu, a to při volební účasti téměř 40%, tedy na podmínky komunálních voleb nikterak malé. Jak je to možné? Klasické strany pravolevého spektra se ztratily hluboko v poli poražených, a prakticky nejsou.
Nešťastný Přerov budiž jen demonstrací, měst s podobným výsledkem jsou v Česku desítky a obcí stovky. Dovedeme najít příčiny?
Proč polovina lidí utíká ve voličských preferencích z pravlevého spektra a hledá něco jiného
O důvodech můžeme spekulovat a zasloužily by si zvláštní výzkum. Publicisticky a nevědecky vzato existuje ale důvod vlastně jeden jediný: nezralost demokracie, která dosud naprosto nepochopila obsah slova „zastupitelská.“ Nejsem si vědom!, že by levicové a pravicové strany v regionech skutečně zastupovaly nějaké konkrétní množiny voličů, z nich organicky vzešly ideově i personálně, a tudíž autenticky reprezentovaly jejich zájmy.
Naopak se jedná o zatuchlé struktury, kde „programy“ do komunálních voleb vznikají na sekretariátech od stolu; u nás v Olomouci aby mezi lídry ODS skutečně pohledal kohokoli, kdo má něco společného se živnostníky a s podnikáním, a většina z nich neviděla skutečného živnostníka, nezávislého na penězích z veřejných zdrojů, ani z vlaku. Jak může taková strana reprezentovat něčí zájmy? Místní sociální demokracii na levé části spektra pak léta letoucí vedl muž, jehož rodina patří mezi nejbohatší v regionu. Pro zástupce dělníků a sociálně slabých je to jako polibek smrti, a ten po letech nakonec i přišel.
Totální vyprázdněnost a naprostá neautentičnost pravicových a levicových stran měla přirozeně dvojí následek: za prvé vzrůst populistických kandidátek. Za druhé pak nástup lokálních politických hnutí. Lze to vyčítat jim? Ne.
Co nás čeká, jestli chceme „normální časy“
Setrvalý růst ANO ve velkých městech (nejen) na Olomoucku oproti komunálním volbám v průběhu celé dekády totiž jiné vysvětlení nedává: poté, co Babišova vláda zjevně zadlužila zemi víc, než musela, nebo poté, co očividně nezvládala pandemii covidu, by volič matematicky předpokládal tak nějak automatický návrat silné pravicové a levicové strany; to se ale nestalo. Ten návrat totiž „automatický“ nebude.
Je k němu třeba nejen očividné fiasko předchozí vlády, ale především samotná existence autentických stran pravolevého spektra, které se v regionech dokáží vyvarovat papalášského způsobu budování stranických kádrů a obsazování pozic v představenstvech městských akciovek vysloužilými nebo zavázanými osobnostmi, hluboce zakořeněné programy vzešlé z voličské základny, nikoli z pera externího marketéra, a rozvolnění vztahů s regionálně problematickými podnikateli.
Bude to proces trvající léta, vlastně dospívání demokracie, která si zkrátka musí projít svoje jalové roky. Na nás je, abychom dospívání vlastních dětí brali jaké je, a abychom jim dospět pomohli.
Vlastimil Blaťák
