Příběh první
Olomouc – hlavní město Moravy, slogan se kterým jsem před necelými čtyřmi roky přišel k primátorovi, nyní používá sám. Říká, že Olomouc má být hrdá a má se tím hlavním městem stát. Já mu to říkal už před čtyřmi roky. Léta plynou jako voda, hlavním městem pořád nejsme, v ničem. A navíc ta pachuť toho, že primátor prostě asi neumí používat telefon. Kdyby uměl, tak zavolal premiérovi a hala stojí. Přece by nám před volbami nelhali.
Příběh druhý
ODS by mezi sebe měla pustit nové lidi, nabídnout alternativu, vnitrostranická demokracie je na ústupu. Mládí vpřed. To jsem před 8, 6, 4 a 2 roky říkal mnoha a mnoha straníkům. Výsledkem jsou kandidáti, kteří vůbec nejsou noví. Ani staronoví. Dokonce ani staří. Jsou to celkem mladí lidé, kteří to dělají strašně dlouho a strašně stejně. Strašně nijak. Konzerva v ODS dosáhla toho, že dokonce ani nejúspěšnější člen ODS, který vybudoval Okresní hospodářskou komoru téměř z nuly na fungující, úspěšnou a respektovanou organizaci důvěru nedostal. Tak hlavně aby to zůstalo doma, protože co je doma, to se počítá.
Příběh třetí
Jsou to akademici, a tak tomu budou rozumět. No nevím. Být učitelem či akademikem žádná kvalifikace pro politiku není. Dokonce to ani není měřítkem profesního úspěchu. Koneckonců víme z nedávné minulosti Olomouce, že ani mnoho akademických titulů jaro nedělá. Však volám všemi směry, čest výjimkám pracovitých a slušných lidí, kteří to myslí s Olomoucí dobře. Je to dobrý základ proto, aby se ta naše komunální politika dělala tak nějak s vizí.
Příběh čtvrtý
Aktivismus se v řízení města nehodí a ani nenosí. Není přínosem. Nevěřím těm, co říkají, že to budou dělat jinak, když to zatím nedělali nijak. Panicovi prostě skvělý postelový zážitek nemůžu věřit a nejsem si jist, zda ho jako panenský volič mohu vůbec ocenit – ano v Olomouci budu volit v komunálu poprvé.
Příběh pátý
Když se přejmenuji a nechám si udělat plastiku nosu, budu to pořád já? Budu. Hezčí, s lépe znějícím jménem, ale pořád já. Můžu se však změnit uvnitř? Možná jo, ale nevěřím tomu. Možná časem snad, až se ukáže že to myslím vážně. Nejen v Olomouci.
Příběh šestý
Do volební místnosti přijdu, odvolím, a užiji si svátek demokracie. Ale jak, to nevím. Nechci volit menší zlo, ale nic jiného nezbývá. Vybírat – to zbývá. I když politolog uvnitř ví, že to také není ideální a podpořím tím také ty, co podpořit nechci.
Příběh budoucí
Snad se najde dost lidí, co ty předcházející příběhy budou chtít změnit. Čtyři roky je krátká doba, ale vyprofilovat se jde, pracovat taky. Kandidovat, uspět, přesvědčit lidi, formulovat vizi!
Nechci kartel. Nechci ANO. Chci nové tváře v tradičních stranách! Šťastnou ruku a potkáme se u uren!
Roman Štěpánek
