Kvůli stavbě multifunkční arény nám před deseti lety odvezli od plavečáku letadlo, a to s odůvodněním, že na místě bude stát parkovací dům pro hokejovou halu. Nevím, kde parkujete vy, já obvykle ve třetím patře.
Je to jen malá ilustrační ukázka toho, že nám ti politici zkrátka v jednu chvíli ujeli na nějaké vlně, kdy jako by bylo nutno veřejnosti slibovat projekty velké a ještě větší, aby se trumfnul politický konkurent a přebil se něčím „doopravdy velkým“, miliardy si létaly jen tak sem a tam, na Andráku měly dokonce proběhnout fotbalové zápasy Bémovy pražské olympiády, a východní tangenta měla stát zhruba do dvou let. Protože takových ulítlých slibů nebo plánů už zaznělo až příliš mnoho, a jejich realizace se z velmi prozaického důvodu (peníze) odkládá do termínu nikdy, ztratila už veřejnost v takové kecy důvěru. Už dávno dávno dávno.
Jak obnovit důvěru v komunální politiku
Kde se všechny ty monstrózní plány, které měly udělat z Olomouce metropoli téměř světovou, vlastně vzaly? Částečně nevím, částečně vím. Do značné míry pramenily z toho, že měli političtí marketéři v jednu dobu ve zvyku nakukat všem, kteří se ocitali na kandidátkách do třetího místa, že musejí působit jako rázní a rozhodní „lídři“, že se musí stylizovat do role jakési parodie na alfa samce s vizí, který aby dokázal svou drtivou převahu, snažil se trumfovat ty ostatní alfy ještě většími a ještě více megalomanskými šílenostmi.
Jako člověk, který žádá po politice – a tím spíše komunální – jen službu, neokázalost, uměřenost, prostotu a střízlivost, budu doufat, že tahle kdysi žádaná image politika jako alfy patří minulé a předminulé dekádě, a že už dávno skončila. Protože takoví chlapi jsou veřejnosti skrz naskrz nesympatičtí, ale nejde o to: Ona je ta póza totiž nutí vymýšlet ty hovadiny.
Z komunálních programů do zářijových voleb je teď, v červnu, venku skutečně málo. Vlastně jen náznaky, stačí ale k tomu, abychom si udělali obrázek: díky Bohu!! zatím letos nezazněla žádná šílenost, která by stála bilióny, za které by se pak platilo fotkami při stříhání pásek. Zatím zveřejněné nebo naznačené body jsou veskrze civilní, lidského rozměru, a já si myslím, že je to dobře.
I proto jsem šťasten, že v čele dvou nejsilnějších předvolebních koalic stojí letos ženy, a šance, že budeme mít primátorku, je skutečně vysoká. Ve spOLečně je pak lídrem Otakar Bačák, který si na alfu také nehraje, a to už začíná vypadat snad i vcelku nadějně. Je to cesta, jak vrátit politice poztrácenou důvěru, člověkem uchopitelný rozměr, něco, s čím se jako občan dovedu ztotožnit.
Kdo je nositelem vize
O tom, že Olomouc má nějakou „vizi“, anebo že ji naopak nemá, slýchávám z mnoha stran často. Je to zákeřné slovo – protože právě ono vnucuje lídrům kandidátek, aby se cítili povinni nějakou „vymyslet“, jestli žádnou nemají. Často se tak ve městě stávají hlasateli těchto „vizí“ právě rychlokvašné alfy, osobními ambicemi vyhoněné na práškách, tudíž vznikají „projekty“, ze kterých je jednomu až úzko:
- Holický les, pomník jedné generace náměstků, který pětkrát uschnul, a teď usychá právě pošesté,
- Naproti tomu úplně šílený nápad za všechny prachy Holický les radši zrušit, a postavit tam průmyslovou zónu,
- „Vize“, že jedině výškové budovy zachrání ekonomiku města a kraje
- Další „vize“, že okolo plavečáku a Andráku vznikne sportovní srdce města, a proti ní zběsilá „protivize“, která už začala rozprodávat okolní pozemky developerům,
- a z dávnější minulosti bych dodal třeba Multimediální park, ten taky spolykal peněz jako želez; to byla svého času taky „vize“ doslova za všechny prachy;
a už jenom z tohoto nahodilého a neúplného, pouze ilustrativního výčtu plyne naprostá absence jakékoli vize, a mezi slepými je jednooký králem: naráz tedy máme v té zoufalé bídě a prázdnotě skutečných vizí ve veřejném prostoru taky „vizionáře„, anebo lidi, kteří se nám snaží alespoň vnutit tento svůj mediální obraz, a jejichž teze jsou tak zoufalé prázné a nebetyčně blbé, až to fyzicky bolí. Byl bych přesto vcelku rád, kdyby tahle póza zůstala podnikatelům, a aby se jim politici nesnažili sekundovat.
Protože to, o co jako občané stojíme, není ani další mrakodrap, ani mistrovství světa v hokeji v nové hale, není to skutečně nic ohromujícího a světově velkolepého – jsou to docela malé věci, potřebné pro klidnou každodenní všednost, pro normální život, a každý ze čtenářů si jistě napíše svůj vlastní seznam.
Vlastimil Blaťák
