Vlastně sám nevím. Vždycky jsem na Olomouci oceňoval nejvíce poklid, příjemnou přemýšlivou atmosféru, schovanou ve starobylých uličkách, ticho zelených parků a líně se vinoucí řeku. Pak najednou přišla éra, v níž politiky nenapadlo nic lepšího, než „oživovat centrum“ (které předtím do značné míry sami zmrtvěli…), a začali na náměstí pořádat hluk. Rozumím, že společenským typům to vyhovuje. Mně ne.
Jistě má každý z čtenářů vlastní vnímání a vlastní představu toho, jaké by to město mělo být. Je to samozřejmé, a může to být podnět k úžasné diskusi, z níž pak vznikne budoucnost. K té diskusi o definici našeho města ale zatím nedošlo.
Proč? Protože žádná politická reprezentace toho v novodobé historii vůbec nebyla schopna – což je ale logické, a problémem je spíše to, že se o takovou věc začala vůbec pokoušet.
O tom, že Olomouc není New York, ale co pak vlastně je?
Vlastně jde o „brand“ města. O jeho vnímání, jak vlastními obyvateli, tak návštěvníky, jde o snadnou zařaditelnost. Ale Olomouc skutečně není New York, aby v jednom městě snesla vedle sebe stovky kulturních stylů, a postavila na tom svoji identitu. Olomouc je Olomouc, má pouze sto tisíc obyvatel, a jako menší město zkrátka nemůže být rozkročena do všech směrů, tím spíš polovičatě.
A skutečně: čím je Olomouc dnes? A čím ji chceme mít? Sledujte, prosím, spolu se mnou vzájemnou protichůdnost prakticky všeho, o čem by mohla býti řeč. Výsledek je depresivně jasný – ve finále chce být město vším, ale není potom ničím:
- Olomouc je univerzitním městem. Tudíž městem mladým, plným života, dosud s převahou humanitních a společenských oborů, ALE absolventům těchto oborů nabízí velmi malé uplatnění, prakticky žádné;
- Olomouc je duchovním centrem, sídlem arcibiskupství, máme vlastní Teologickou fakultu, ALE přizvání církve se spolutvorbě kultury tohoto města je buď žádné, nebo velmi formalistické;
- Olomouc je barokním klenotem, tudíž má turistický a poutní potenciál evropského formátu, ALE jeho politická reprezentace dál usilovně pracuje na likvidaci prožitku z historického města stavbou další sedmdesátimetrové obludy, vedle dalších oblud;
- Olomouc je kulturním centrem, nebo jím chce být, ALE naprostá většina městského hluku na náměstí, třeba o vánočních trzích, jsou revivaly revivalů, prachmizerné kvality, přičemž se třeba naprosto ignoruje místní autorská scéna, žijící prakticky v ilegalitě. Pokud jde třeba o výtvarné umění, Ivo Přeček, Slavoj Kovařík, nebo Miroslav Šnajdr jsou, nevím proč, prakticky zapomenuti;
- Olomouc je společenským centrem, ALE nejvýraznějším projevem společenského dění jsou punče, alias open-air ožíračka na náměstí;
- Olomouc chce být podnikatelským centrem, kdekdo má navíc ústa plná start-upů, ALE kromě Farmaku a Nutrendu jsem nezaznamenal jedinou firmu, která by měla zvuk i za hranicemi okresu – tak proč tady ty firmy nechtějí sídlit? – a pokud jde o start-upy, zkuste se mrknout do Brna, jak tam věci fungují;
- Olomouc chce být „smart“ městem, nebo to aspoň takhle říkali, ALE jak dopadly inteligentní lavičky na dobíjení smartphonů a inteligentní odpadkové koše, jsme si všichni všimli – to je obrázek jen pro ilustraci;
a jsme zpátky u té „vize“. Respektivě u toho, jak to dopadá, když se o její formulaci začnou pokoušet politici. Kdybych měl turistovi z jiného kontinentu ve dvou větách říci, „co je Olomouc“, nevím, a zavládne trapné ticho. Což je smutné, protože jiná města srovnatelné velikosti bych definovat dokázal o poznání snadněji.
Prosím proto novou politickou reprezentaci,
vzešlou z podzimních voleb, aby se přestala drátovat do formulace „vizí“, protože to není úkol politika. Jakmile se veřejná nebo státní správa začne považovat za autoritu, která dává věcem směr a garanci, dopadne to ve sto procentech případů polovičatými řešeními, neefektivitou, leda by se jednalo o garanci kurupce, šlendriánu, nekompetence, nehospodárnosti a „vícenákladů“, neodbornosti, jakož i klientelismu, který s sebou nutně nese.
Prosím novou politickou reprezentaci, aby se zřekla toho lákavého nutkání, a aby nechala lidi tvořit, podnikatele podnikat, vědce bádat, kapely hrát, malíře malovat, a aby do toho dění nevstupovala pokud možno vůbec, anebo jen podporou, čímž se nemyslí předem rozdělené dotační tituly pro preferované subjekty, které spoluvytvářejí výše popsaný a velmi smutný stav.
Ona se pak ta „vize“, anebo směr, kterým město půjde, vyjeví časem samy, ve své krystalicky čisté podobě, vzniknou organicky, talenti se sami projeví.
Děkuji Vám za to.
Vlastimil Blaťák
