Ano, chápu – je velmi těžké „prodat“ v jakémkoli volebním programu téma, které se až tak bytostně nedotýká toho, kolik přijde hlasů, kdo s kým bude v koalici, či jak to bude s kroužkováním. Ale je snad politika vždycky jenom „prodej“, něco za něco, čistý byznys?
Vnímání politiky jako „byznysu“ mi vadí. V prazákladu vychází z nějakého vyjednávacího paradigmatu „win-win“, který právě může být platný v obchodě, ne vždy ale v politice chápané jako veřejná služba. Pokud budeme přemýšlet o volebních programech a slibech pouze jako o prostředku, jak získat (=nakoupit) hlasy, je jasné, že o témata, z nichž nekouká „zisk“, jen tak někdo nezakopne. A právě to se nyní děje.
Jakkoli se téma Ukrajinci bude z hledisek politického marketingu jen velmi těžko komunikovat a možná nepřinese hlasy navíc, jednoduše tu je, a každá politická reprezentace se s ním bude muset vypořádat. Za naše peníze, za naše hlasy, s naším souhlasem. Téma není možné obejít, vynechat. Už jenom proto by v předvolebním prostoru mělo zaznít, ale doposud se to vůbec nestalo. Lokální politici se snaží předstírat, že téma ani neexistuje, a přenechat je politikům z národní úrovně. Nepůsobí to zrovna seriózně, neboť zamlčet voličům, že se budou veřejná vydání města ubírat i tímto směrem, je nezodpovědné.
Kdo jsou ti, kteří přicházejí – a co my z toho budeme mít?
Tři čtvrtiny (74,4 procenta) z dospělých uprchlíků představují podle údajů ministerstva vnitra ženy. Z věkového hlediska je z celkového počtu příchozích 40% dětí a mladistvých. 58% příchozích tvoří lidé v produktivním věku, jen 2% připadají na seniory.
Samozřejmě, už se spustily ruské hnojomety, a z určitých zdrojů jsme se začali dozvídat skutečně apokalyptické zprávy o tom, jací ti Ukrajinci vlastně jsou: Jak odmítají ubytování, které dostanou, jak si stěžují na jídlo. Jak jim nic není dost. Doporučuji takové cancy nečíst. Dovolím si totiž podotknout: těm, kteří prchají, zůstaly často v životě jen tři možnosti: zůstat a zemřít, nechat se odvléci do Ruska, nebo uprchnout – a tak jsou tady.
Někteří z nich i dál budou. Budou tu žít, pracovat, bydlet, vodit svoje děti do školy, užívat městský mobiliář, jezdit našimi tramvajemi. Budou čerpat z našeho sociálního systému, pracovat v našich firmách, budou nás léčit. Budou nám přispívat svou prací, svými dovednostmi, svojí kulturou. Kolik jich v Olomouci natrvalo zůstane? Tisíc? Dva? Pět? Nevím. Číslo není podstatné.
Zvláštní je to, že v letech, kdy vrcholila migrační krize z Afriky, jsme tu měli (a dodnes máme…) politické strany, které si na tématu uprchlíků vystavěly svoji rétoriku, v situaci, kdy se v České republice žádní uprchlíci nevyskytovali. Dnes je tu ale máme, a téma nezaznělo. Proč, ptám se?
Protože takové téma neštymuje s viděním politického marketéra. Protože neslibuje zářnou prosperitu, ani cyklostezky, natož nový zimák, něčí investice, nebo pohodlí moderního města – naopak předpokládá práci, do jisté míry obětování, dělení se. Předpokládá naši přímou konfrontaci s utrpením války a empatii s lidmi. Tam se těžko slibuje, co z toho my budeme mít.
Ale – jde vždycky v životě o to, abychom „z toho něco měli“? Nemyslím si. Ego stranou, prosím. Politika říznutá Egem nikdy nepřinesla nic dobrého.
Odložit pomoc a řešení na vládu je čirý alibismus
Z regionálních politiků sálá pocit, že za ně celou věc „vyřeší vláda“. Že přijde veliká dotace, za kterou postavíme požadované přechodné ubytovací kapacity, a že tím pro nás celá ta věc v regionu hasne, a netřeba se něčím trápit. Však ono „se to vyřeší samo“.
Je to alibismus jako vyšitý – a nic se samo nevyřeší. Řeknu vám Pravdu, co nás čeká v následujících letech, s čím se olomoucká politická reprezentace bude muset potýkat, a vy jako voliči máte právo to vědět. Ukrajinci, kteří tady zůstanou
- budou hledat práci v našich firmách, a budou ochotni pracovat levněji, než my
- budou tu vychovávat děti, které půjdou do našich školek a škol
- budou tu hledat trvalé bydlení, buď nájemní, nebo budou kupovat nemovistosti, a budou spoluutvářet městské čtvrti, ve kterých s námi budou žít
- budou u nás podnikat a zaměstnávat lidi
- budou u nás platit daně
- přinesou (nejen) obchodní kontakty ze své původní vlasti
- budou zakládat krajanská sdružení a podílet se na kultuře města
- budou reprezentovat naše město ve sportovních oddílech
- a bezpochyby se z velké části z nich stanou časem voliči.
Skutečné řešení tak s jistotou zůstane právě v regionech, ve městech a v obcích, zůstane na nás, na mně, na vás všech. Nikdo jiný to za nás neudělá. Předstírat, že téma (schválně neříkám problém!!) neexistuje, a vidět, že se v komunálních programech nepromítá, je buď hloupost, nebo strkání hlavy do písku.
Nechci si hrát jako volič na pštrosa.
Vlastimil Blaťák
