Olomoucká volební témata 2022: Řízený konec radničního píáru jako cesta k možné změně

Čím je olomoucký komunál (bohužel) pověstný daleko za svými humny, je bezduché stupidní píár, které už před mnoha lety vygumovalo z veřejného prostoru jakoukoli politiku. Začal to Martin Tesařík svými fotografiemi v kroji z domovů seniorů, a tehdy jsme se tomu ještě smáli. Během let nám bohužel tento druh komunikace zdomácněl, a nakonec už rezignovala i média.

Od těch konec konců nelze čekat, že by se jakkoli ohradila, nebo kladla nepříjemné otázky: obor lokální žurnalistiky je tak zoufale podfinancován nedostatkem obyčejné (a na politice nezávislé) inzerce, že všichni skuteční novináři už dávno pracují v jiném oboru, aby nakrmili dítky, a v redakcích většinou zůstali opisovači tiskových zpráv, které občas někdo pozve na ples na chlebíčky. Dodnes je mi záhadou, že se prodali tak lacino.

Pro opozici a celé volby by to mělo být téma číslo jedna. Protože čeho vlastně chce opozice, ať už kandidující politická, nebo jen neambiciózní občanská, dosáhnout – když jsou její témata v mainstreamových regionálních médiích buď zatvrzele ignorována, anebo systematicky relativizována, třeba tím, že je vzápětí „někdo“ uvede na „pravou míru“?

Počátky marasmu a éra nejtemnějšího úpadku Olomouce: léta 2006 – 2014

Tesaříkovská éra zanechala v olomoucké duši velmi hluboký otisk, ale nejhlubšího úpadku dosáhla olomoucká politika někdy mezi lety 2006 a 2014. Již tehdy byla patrná jistá rezignace, primátor Novotný neměl píár tak trapně bezduché a juchavé jako Tesařík, o to účinnější ale bylo, a nikdo tomu nepostavil hráz. Sám sebe prezentoval velmi dovedně jako rázného (nikdy jsem neviděl introvertnější a plašší bytost) Lídra, s velkým L téměř alfa samce!, který dovede „bouchnout do stolu“, který má „vizi“, ba dokonce je navíc ještě filosof.

Realita byla ovšem taková, že právě v letech jeho „vlády“ dochází k těm nejhorším průšvihům v Olomouci: akvapark, Namiro, nějaký výraznější dluh města, obrácení Radničních listů ze sympatického zpravodaje v naprostou PR stoku sloužící leda adoraci radničního osazenstva, podivná dohoda s Morávkem o Šantovce – to všechno, za co platíme, čím dodnes všichni trpíme, má svůj původ tady, přibližně v roce 2010, nebo tak nějak okolo.

Bylo to obyčejné zparchantění politiky, a zpětným pohledem se domnívám, že tehdy ještě se tomu všemu dalo čelit. Hrozné na tom ale bylo, že té podivné a maniakální sebeprezentaci nikdo nijak nečelil. Publicisté nejspíš spali, občas dorazili na chlebičky na slavný městský bál, a pak naprosto nekriticky přejímali tiskové zprávy radnice v původním znění. Někteří možná dokonce i věřili tomu, že v éře topolánkovsko-paroubkovské politické devastace stojí proti silám temnoty na té správné straně.

Setba vzešla, a Olomouc se z toho nikdy nedostala. Jestliže byl Tesařík jenom tajtrlík, pak Novotný o sobě vytvářel doslova až mýtus. A právě tehdy byla olomoucká opozice definitivně vymazána z politické mapy.

Když chybí kritika, otevře se prostor píáru

Jestli politikům jakožto voleným a z našich peněz placeným správcům také mých veřejných věcí něco kategoricky nepřiznávám, pak je to „božské právo“ vytvářet závazné interpretace událostí. Neboť pokud se to děje prostřednictvím píáru, vznikají – obvykle naprosto nesmyslné – mýty:

  • mýtus o rázném primátorovi s vizí, který „pohnul věcmi“
  • mýtus o potřebných investicích, jimiž se ospravedlňuje městský dluh
  • mýtus o tom, že podmínky čerpání dotací byly tak dokonale výhodné, jak už nikdy nebudou, a tudíž jsme to postavit „museli“
  • mýtus o vztahu politiků k investorům a developerům, které je potřeba si bez dalšího uctivě předcházet, i kdyby to byli naprostí satani;
  • mýtus o tom, že jedinou cestou, jak povznést lokální turistiku, je přinutit předraženou kampaní japonské turisty, aby tady chrápali;

neexistují- li kritici, nemá li alternativní vize svůj publikační prostor, mýty se v lidech zabydlí rychle. V Olomouci jejich budování mnohdy dospělo až do stadia normálního kultu osobnosti, minimálně na kraji v Oklešťkově případě, ale téměř k dokonalosti se propracoval třeba i Antonín Staněk. Kolik PR poradců při tom měl, ani radši nechci počítat (a kam to potom dotáhl…).

Tak Novotného následovníci svého Velikého Učitele daleko překonali. Vysledoval jsem čtyři typy servírovaných informací, které radnice plodila, a média bezduše přejímala:

  1. Čistá forma bez obsahu, to je nejčastější typ sdělení. V zásadě jsou to typologicky PR fotky politiků, kterým to (často i v kostýmech) přeukrutně sluší;
  2. Jindy jsme byli svědky až k otevřené manipulace. Tak se třeba vyděračská smlouva radnice s Morávkem začala vydávat za „běžnou smlouvu s investorem“, a například v době, kdy se bojovalo o hodolanské divadlo, dokázala radnice vykreslit hazardního krále Endla (jistě přímo zodpovědného za zpackané životy závislých hráčů a za zničené lidské osudy) jako ne- li spasitele městského rozpočtu, bez jehož přispění bychom ve městě ani nemohli hrát fotbal nebo hokej; podobně byla dlouhou dobu krajně manipulativní obhajoba Šantovky tower ve srovnání s budovou SEFO (když povolíme jedno, povolme i druhé…);
  3. Dehonestace protivníka, které jsme byli svědky například v případě řidiče Smetany. Opravdu váhám, jestli si veřejnou správu platím jako občan za to, aby když řidič autobusu svým příběhem včetně dobrovolného uvěznění na konci upozorňuje (přestože si o formě můžu myslet cokoliv) na konkrétní téma, byl nejen na sociálních sítích radničními politiky systematicky vykreslován jako nesvéprávný blbeček; příkladů bych ale našel více,
  4. Nakonec jsou to naprosto absurdní věci, vzpomene si dnes někdo například na to, jak jsme na začátku pandemie posílali s obrovskou mírou mediálního výstupu do Číny s jednou a půl miliardou obyvatel jako dar 200 kusů (slovy: dvě stě kusů) roušek? Došlo tehdy někomu, jak je to absurdní? Tu zprávu najdete ZDE. Podobně se blýskl strejda Okleštěk, když v té nejtěžší pandemické chvíli, kdy jsme šili ze zbytků hader doma roušky a stáli hodinové fronty před galanteriemi, radostně vyhlásil soutěž o nejhezčí roušku. K tomu už nemám ani komentář, tam už šla soudnost do úplně holé p*dele.
Řešení? Silná lokální média, a jak jim možná pomoci

Jestli olomoucký veřejný prostor něco doopravdy potřebuje, pak je to systematická práce na tom, aby politici ztratili monopol na ten nejzákeřnější nástroj ve svých rukou, a to exkluzivní roli v určování mediálního diskursu. Je nepřijatelné, aby agendu politického života a celé veřejné debaty určovaly Radniční listy v roli Rudého práva, rukou píáristy.

Jednou z cest k tomu, aby zase začala fungovat veřejná kritika a nastolování občanských témat zdola, aby si politici neurčovali agendu své práce sami sobě, aby se vzápětí sami nechválili za údajná splnění, ale aby dostávali od občanů závazná zadání, jsou silná lokální média. Silná natolik, aby měla schopnost přebít Radniční zpravodaj s krásnými fotografiemi primátorů. Média odvážná, která nejsou závislá na inzerci městských akciovek. V nichž absolutně není automatické, že při řešení jakéhokoli tématu dostane příslušný náměstek to hlavní – a také poslední slovo.

Nyní z pohledu vydavatele malého lokálního periodika – a nepíšu tyto řádky proto, abych si přihřál svou vlastní polívčičku, nýbrž z občanského zájmu o veřejný prostor (nemusíte mi to věřit): Lokální média umírají, není inzerce. Všechna odešla na google a na sociální sítě, nebo – do Radničních listů, protože žádný lokální nakladatel nemůže konkurovat periodiku, placenému z veřejných peněz, a tištěnému a distribuovanému za tyto veřejné peníze v desetitisícových nákladech. Dodávám, že směr stanice Píár nabraly olomoucké Radničky za Novotného. Prakticky veškerá na trhu dostupná inzerce končí v periodikách vydávaných veřejnou správou – a jako majitel firmy a inzerent bych se, po zvážení parametru cena – výkon, podotýkám, rozhodl asi také tak.

Má to nicméně za následek totální devastaci místního mediálního trhu, jakékoli možnosti prezentace aktivistických skupin nebo publikaci opozičních stanovisek, a na druhé straně zcela volnou ruku politikům v šíření svých píárových legend, jen o sobě samých.

Navrhuji jako lék úplné zastavení inzerce do periodik vydávaných radnicemi jako součást Programového prohlášení nové koalice, jinými slovy uvolnění možná desítek milionů korun na svobodný trh; nechť jsou radniční periodika informačními zpravodaji o sběrových sobotách, transparentně placenými z veřejného rozpočtu, ale nesmějí suplovat roli soukromých svobodných médií. Cestou je taktéž důsledná revize vztahu radnice s některými soukromými médii, drženými na uzdě kvanty městské inzerce, nebo přímo pravidelnými dotacemi v milionové výši každý rok.

Zařiďte to – a obrat k lepšímu uvidíte rychle. Nic to nestojí. Je to jenom v nastavení pravidel. Zcivilnění politiky, které žádám, konec kultu osobnosti primátorů a hejtmanů, jakož i náměstků a náměstkyň za veřejné prachy, je nutným prvním krokem k tomu, aby se nám věci daly do pořádku.

Vlastimil Blaťák