Věc je ta, že tato disciplinovaná armáda loajálních úředníků a ředitelů městských akciovek není odvolatelná ve volbách. Opozice, která bude myslet změnu poměrů v Olomouci skutečně vážně, bude muset v prvé řadě iniciovat vítr v těchto firmách. Ale nejen tam.
On by totiž ten mocenský kartel vůbec nemohl fungovat, kdyby jeho strany dlouhodobě neudržovaly v rovnováhu důsledným rozdělením závislých pozic ve městě. Tak postupně vznikla nová „třída“ úředníčků a ředitelů, jejichž velké kariéry (včetně VIP stolů na městských bálech a občasné letenky do Owensboro za veřejné prachy…) jsou plně závislé na zachování statu quo, avšak pro občana tvoří jen neproniknutelnou klientelistickou síť, jejíž smysl už dávno není ve službě.
Našli se v minulosti i tací, kteří považovali za normální a správné, že politické strany posílají do vedoucích křesel svoje nominanty nebo vysloužilé politiky, a stávající praxi obhajovaly. Já to za správné ani normální nepovažuji, neboť to právěže zcela popírá princip politiky jako služby.
Armáda loajálních kariéristů
Nebudu uvádět jména – kromě jednoho. Ne snad proto, že bych se bál žaloby (upřímně: co by si na mně kdo vzal…), ale jednoduše proto, že dotyčné osoby jsou jen produkty systému. Nebude tam jeden, bude tam jiný. Nic se nezmění.
To jedno jméno, které chci uvést, je magistra Kauerová. Takže čeho chce opozice dosáhnout ve věci PAŠTW (Pomníku Arogance Šantovka Tower), dokud na památkovém odboru sedí tato dáma?
A pluky a celé divize takových lidí jsou v Olomouci tisícihlavé. Jsou to lidé vychovaní systémem, dosazení systémem, a závislí na systému, jsou disciplinovaní, a politicky nikomu nezodpovědní.
A ti spokojeně sedí
- ve vedení městských akciovek, jejichž finanční toky nejsou pod tak stoprocentní kontrolou, jako radnice samotná,
- v příspěvkových organizacích města
- také v profesních spolcích závislých na dotacích radnice (jmenovat netřeba, stačí otevřít registr smluv – a rozhodně se nejedná jen o “neziskovky“, ale kupodivu třeba i o „podnikatelská sdružení“, což je neuvěřitelné)
- na rozhodujících úředních pozicích
- a samozřejmě v soukormých firmách, jejichž úzký vztah s vládnoucí garniturou je letitý a vytváří doslova závislost – Středomoravská Vodárenská je jen špičkou ledovce;
již dávno dávno jsem dospěl k názoru, že v těchto podmínkách nemá smysl se ve městě snažit cokoli produkovat, neboť jakákoli snaha vždy narazí na tuto „elitu“.
Proč vítězí inteligentní debil
Teorie kapitalismu počítá s tím, že v konkurenčním boji vyhraje ten lepší. Nadanější. Pilnější. Anebo klidně vyčuranější. Bohužel, i ten kapitalismus v jeho ryzí, barbarské podobě by byl možná lepší, než klientelistická struktura, kterou si v Olomouci elity vytvořily.
V klientelistickém systému totiž nevyhraje ten lepší. Vyhraje ten horší, a čím průměrnější a tudíž ovladatelnější, tím pro systém lépe. Vyhraje inteligentní debil, který neklade otázky, nevzdoruje, ani náznakem se nepozastaví nad neomaleností mechanismu šedi, ale svou zoufalou průměrností, jakož i kulatým razítkem, jej spoludotvoří. Stála na tom celá normalizace, stojí na tom klientelismus. Stojí na tom celá Olomouc.
A pokud opozice nevyhraje ve volbách až tak výrazně, že by získala nadpoloviční většinu v zastupitelstvu, nikdy nic neprosadí!, byť by měla sebelepší program a sebelepší lidi. Nikdy.
Důležitější, než volby
Celá Olomouc patří, zjednodušeně řečeno, asi pěti lidem, a kariéry se tu nedělají dovedností a umem, nadáním a pílí, jak by tedy žádal kapitalismus, ale výhradně správnými kontakty se správnými lidmi, v omezeném kroužku, konformitou, loajalitou, a povinnými srdíčkovými lajky na facebooku všem, na kterých je závislost. Říkám tomu „olomoucká VIPka“ – jistě je v tom zjednodušení – ale karikatura se obvykle chápe lépe, než příliš složitý a exaktní obraz. Nikdy jsem nebyl členem „olomoucké VIPky“. A nikdy jím nebudu.
Ten čerstvý vítr, který musí přijít, pokud chce kdokoli čehokoli dosáhnout – a liberální opozice v těchto volbách k tomu ambici samozřejmě má – začíná tady. Ve vymetení pavouků, kteří na svých židlích sedí často třicet let – typologie té klientelistické armády je ale bohatší.
Jsou to neúspěšní a velmi ambiciózní lidé, kteří oportunisticky vstoupili do některé z větších stran, a když v jednu chvíli hrozilo, že půjdou až příliš dopředu, byli raději dosazeni někam, kam není až tolik vidět;
Jsou to odvolení politici, což jistě mělo nějaký skutečný důvod, ale my jsme se jich nezbavili, a vlastně jen tak nezbavíme;
Jsou to vydíratelní úředníci, kteří za zajištěnou existenci v čele nějakého odboru schválí všechno, co jim přijde na stůl;
Jsou to i obyčejní hlupáci, kteří jsou právě proto nejlépe „kvalifikovaní“ k tomu, aby na příslušných židlích seděli – a taky že tam sedí;
a co my s tím můžeme teď dělat?
Okamžitě v praxi nic. Ani já, ani žádný opoziční zastupitel, nikdo z nás logicky nemáme pravomoc vyměnit pár loajálních zoufalců, kterým padne sako. Můžeme ale o celé věci mluvit, nahlas, a vytvářet občanský tlak k tomu, aby se o věcech mluvilo. Vystavit úředníky a ředitele akciovek výraznému dennímu dohledu, a změna časem přijde.
Ne hned. Ale časem ano.
Vlastimil Blaťák
