Jednoduše to, že nedochází ke střídání stran ve vládě a v opozici, ale dlouhodobě tvoří vládu stále tytéž strany – jen s mírnými obměnami. Politologové takovou situaci označují jako „mocenský kartel“. Z hlediska voličů je v zásadě jedno pro koho hlasují, jelikož k moci se pak vždy dostanou stejné strany. Bez ohledu na to, jak volby dopadnou, stejně nakonec vládnou strany tohoto kartelu. Ty se dlouhodobou spoluprací naučily, jak se dohodnout, rozdělit si funkce, a hlavně jak nevypadnout ze hry. V případě Olomouce jde o ODS i KDU-ČSL. Dlouho to samé platilo také o sociální demokracii, která ale již z kartelu vypadla kvůli celostátnímu odlivu voličů a ztrátě důvěryhodnosti. Její voliči hromadně odešli zejména k hnutí ANO.Je nabíledni, že na tomto stavu nejvíce prodělávají sami občané a voliči. Kartelové strany se nemusejí ohlížet na jejich zájmy. Prostě vědí, že se stačí dostat do zastupitelstva a pak už následuje porcování medvěda. Kartelové strany navíc upřednostňují dlouhodobou spolupráci mezi sebou. Mají podobné mocenské zájmy a nejdůležitějším společným cílem je udržet moc. V tom si velmi dobře rozumějí. A jaká je bilance vládnutí stran, které se na kartelu opakovaně podílely? Co za celou dobu svého fungování tento mocenský kartel přinesl Olomoučanům?
Z hlediska polistopadového vývoje politiky v Olomouci, můžeme ODS považovat za tu stranu, která je nyní nejvíce zodpovědná za katastrofální stav hospodaření a obrovské dluhy, které naše město má. Byla to právě ODS, která od roku 1994 celkem třikrát obsadila post primátora Olomouce a v městské radě skoro pokaždé dokázala získat některou z ekonomicky zásadních gescí, jakými jsou: investice, majetek či finance. Je pochopitelné, že ODS vždy o tyto ekonomicky strategické posty usilovala. U pravicové strany lze zájem o vliv na rozpočet a finance očekávat. Co už ale není tak lehce pochopitelné, je skutečnost, že zrovna pravice nese podíl na tom, že město Olomouc vede žebříčky rozpočtové zadluženosti. S aktuálním rozpočtovým schodkem 163 milionů a celkovou výší dluhu ve výši zhruba 1,7 miliardy patří Olomouc k jedněm z nejhůře hospodařících měst v celé České republice.
Volba pravice v Olomouci měla daleko k volbě řádného hospodáře, který městskou kasu ohlídá. Ba právě naopak. Za posledních dvacet let má ODS spolu se svými dalšími, stabilními koaličními partnery na svém kontě mnoho ekonomicky neúspěšných projektů. Abychom byli féroví, je potřeba dodat, že za stav rozpočtu v letech 2018–2022 nese hlavní odpovědnost vítězné hnutí ANO. V delším vývoji ale podíl na celkovém tristním stavu financí v Olomouci nesou ODS, KDU-ČSL a také ČSSD. V kase nyní nejsou peníze na běžnou údržbu, ani na městský rozvoj, natož na větší a koncepčnější investice. Velkou část rozpočtu polyká obsluha dluhu a umořování úroků z městských úvěrů. Koalice navýšila občanům daně, a přesto na tom městská kasa není nijak líp. Na lepší časy se během ekonomické i mezinárodní krize evidentně neblýská.
Jak z této situace ven a o čem tento stav vypovídá? V americké politice, ale obecně i při střídání vlád v Evropě pro chování voličů u voleb zpravidla platí, že když se občanům začne hůře dařit, ekonomika stagnuje a klesá životní úroveň, dochází k výměně vlády. V olomoucké politice toto, navzdory všem zkušenostem, nikdy úplně nezafungovalo. Nebylo to však tím, že by voliči neuměli svou nespokojenost vyjádřit hlasováním ve volbách, ale spíše proto, že zde stále platil onen princip kartelu. I s malým volebním ziskem dokázaly některé strany opakovaně uspět v povolebních vyjednáváních a vždy si moc na radnici rozdělit. Další příležitost narušit tento mocenský kartel budou mít voliči letos v říjnových obecních volbách. Z pohledu městských financí nastal čas poslat všechny neodpovědné strany do opozice.
Eva Lebedová
Autorka je politoložka
