Psal se rok 2009, a Česká republika tonula v počínající ekonomické krizi. V těch časech dominovaly domácí politice dvě obskurní postavičky – seladon Mirek Topolánek, a velkohubý naopleonek Jiří Paroubek, jejich „souboje“ měly s pravolevým pojetím politiky společného pramálo, a málokdy jsem se při sledování zpráv cítil trapněji, než vidět tyhle dva. Hra na „pravici“ a „levici“ byla vlastně jen takovou omáčkou kolem. V té době všeobecného zmaru a postupného ekonomického hroucení se na scéně objevila TOP09, Kalouskův politický majstrštyk, a v nejbližších volbách uspěla tak výrazně, až to mnohým vyrazilo dech.
Krátce na to proběhly prezidentské volby roku 2013 s Karlem Schwarzenbergem jako výrazným kandidátem, a co té TOPce bránilo, aby všechen politický kapitál proměnila možná i ve volební vítězství.
Když to Zeman hodil na Kalouska
Neštěstím strany ovšem bylo, že mediálně stála pouze na dvou jménech – na Karlu Schwarzenbergovi, který se už v požehnaných letech a prohrané prezidentské volbě pomaličku chystal na vejminek, a na Miroslavu Kalouskovi, ze kterého udělal Zeman se svou partou nositele všeho zla za posledních třicet roků, a část veřejnosti na to skočila. Než se TOPka stačila rozkoukat, spadla nejprve na jedenáct, později na pět procent; krize dávno pominula, rétorika rozpočtové zodpovědnosti už netáhla, a střední proud politické debaty zabředl do jiných bažin – do populismu Andreje Babiše a k uprchlické krizi, která rozpoutala desetiletí uspané národovecké vášně.
V tomto bodě se začínají osudy TOPky lámat – protože zatímco ODS, do té doby přirozený partner na pravici, začala více či méně papuškovat všechna moudra o národním státu a přičiněním Klausů se stala vlastně light verzí Okamurovy fronty, TOPka se tomu všemu vlastenčení postavila na zadní a výrazněji se přimkla k liberálnímu proudu a k evropské integraci. Vidle do partajního směřování byly tímto hozeny, a dodneška je nikdo nevytáhl. Strana tak na jedné straně zůstala politicky ukotvená v liberálním světě, na druhé straně ale nacházela partnery pro přežití na opačném konci. U nás v Olomouci vidíme ten rozpor v nejkrystaličtější verzi.
Olomoucká TOPka: Zařaď si nás, kam ti libo
Zatímco v posledních krajských volbách kandidovala TOPka v rámci koalice Spojenci pro Olomoucký kraj, tedy ve společnosti KDU-ČSL, Zelených a hnutí ProOlomouc – a s výjimkou lidovců se tedy jednalo o vysoce liberální uskupení, v parlamentních o rok později pak ale v rámci koalice SPOLU, která minimálně na Olomoucku nese především skrz výraznou figuru Mariana Jurečky velmi konzervativní náboj. To není maličkost, protože liberálně – konzervativní spor se začíná stávat jedním z ústředních témat současné politiky. Je těžké povlávat z jedné strany na druhou a doufat, že to volič stráví.
A tak zatímco máme TOPKu krajským angažmá zavázanou k proevropskému a liberálnímu vystupování, z vyšších míst existují tlaky na to, aby se minimálně v krajských městech pokračovalo do komunálních voleb na půdorysu koalice SPOLU; tím se TOPka dostává do strašlivě nepříjemné situace. Neznám makretéra, který by to dokázal voličům srozumitelně vysvětit.
Potíže mohou nastat brzy – jen namátkou: V Prostějově bojuje z opozičních lavic až do roztrhání těla Aleš Matyášek za zachování biokoridoru Hloučela, kam chce radnice skrz účelovou změnu územního plánu pustit developera; pokud půjde v Olomouci TOPka třeba v koalici s ODS a nastane tady podobná situace, co od TOPky můžeme čekat? Přitom šílených developerských plánů máme v Olomouci na stole dost a dost, a politická provázanost firem a některých politiků více než zřejmá. A teď ta čtverka protipovodňová k tomu.
Nejhorší na tom je, že olomoucká TOPka sama není schopna se už několik měsíců rozhodnout, jestli takhle nebo takhle. Přešlapuje na místě, vyčkává, a koaliční vyjednávání mezitím už na všech frontách běží. Rozhodně to není ideální stav. Na co TOPka vlastně čeká?
Syndrom padající strany, která se chce zachránit
Vlastně celá TOPácká historie zhruba od roku 2012 připomíná třeba běžce, který se na maratonské trati dostal do potíží, a aby vydržel až do cíle, začne v krajním vyčerpání provádět nekoordinované pohyby, a nesmyslně šněruje silnici zleva doprava. Paradoxně se tím vyčerpává ještě víc. TOPka před lety, když si uvědomila svůj pád, začala hledat cestu k záchraně, a koaličně se na různých úrovních spřáhla s kdekým, taky zprava doleva, jen aby si udržela pozice. V těch nejbližších volbách to jistě skvěle klaplo, dlouhodobě si tím vykopala hrob.
Ten zmíněný hrob je blízko, a ať už v Olomouci skončí strana v jakékoli koaliční náruči, v každém případě se tím zakope ještě o fous níž. Možná nejčestnější řešení by bylo ani nekandidovat, a jen doporučit voličům svou preferenci, někde v koutečku si v mezičase ujasnit své hodnoty, projít reflexí, a navrátit se později a bez restů. Jinak totiž hrozí, že to budou volby poslední.
Přes uvedené nepíšu tyto řádky jako odsudek a hejt. Každá organizace si musí projít svým zrodem, dětstvím, pubertou, i zralostí. A vyjasnit si svoji vlastní identitu bývá zdlouhavý a nelehký proces, ať už jde o organizaci, politickou stranu, nebo jednotlivého člověka. Přes všechny omyly a kopance ale může být procesem pozitivním, o diskusi (některých jiným subjektům tak nevlastní) přitom ani nemluvě. Vždycky jsou totiž problematičtí spíš ti lidé, kteří mají bezmyšlenkovitě „jasno„. Proto přeji TOPce, v rámci tužby v demokratický stát bez populistických a autoritářských tendencí, aby svoji identitu hledala a našla. Nejen město Olomouc je potřebuje.
Konec seriálu.
Autor prohlašuje, že je členem Strany Zelených. Záměrně vynechávám esej o Zelených, a to ze dvou důvodů: jednak proto, že bych byl příliš subjektivně zaujat „ve prospěch“, druhak proto, že současné preference SZ k napsání samostatného textu nedávají objektivní důvod. Bude- li redakce oslovena ze strany jiných publicistů s žádostí o zveřejnění takového textu napsaného jiným autorem, a bude- li text splňovat kritéria elementární obsahové a stylistické úrovně, v rámci vyváženosti bude takový text zveřejněn.
Vlastimil Blaťák
