Zabýváte se světlem a prostorem. Copak vás na tom fascinuje?
Prostor je to, co nás obklopuje, v čem žijeme, v čem se pohybujeme. A samozřejmě je to ještě složitější v tom, že jsme tělesné bytosti, tedy ten prostor vnímáme určitými tělesnými receptory, a dokážeme ho uchopit. A světlo je prvek, který nám umožňuje ten prostor vidět. Je to tedy prostorotvorný prvek, ale současně je to i prvek, který lidi anebo diváky sdružuje do nějakého místa. A to je nyní ta výstava, která je světlem modelovaná, je to prostor v prostoru, je to prostor, do kterého divák vstoupí, a pak vidí a vnímá určité světelné jevy, které se dějí spolu s jeho pohybem.
Zaujalo mě na tom prostoru, že je točitý, což se trošičku rozchází s mým viděním světa. Nevím, do jaké míry je to individuální věc, ale když chodím po městě a dělám si v hlavě mapu, mám dojem, že jsou ty ulice vzájemně rovnoběžné, ale ony nejsou. Proto mě zaujala ta vaše světelná spirála. Jak vlastně mozek vnímá prostor?
Naše vnímání prostoru je vždycky duální. Většinou jsou to třeba oči a uši, někdy hmat. Díky tomu dokážeme vnímat prostorově. A tím sami sobě dáváme limit toho, kam dohlédneme, kam dosáhneme, kam dojdeme. Samozřejmě se to dá vztáhnout i na architekturu, ale to by bylo na delší debatu, jak se zorientovat v prostoru, ve městě…
Upřesním ten dotaz: má mozek tendenci si prostor zjednodušovat, aby se vůbec zorientoval?
Myslím si, že určitě ano. Protože kdyby si to komplikoval, tak se dezorientuje.
… a Vy se snažíte diváka dezorientovat, protože jste mu prostor zakulatil a nasvítil tak, že se mění.
V podstatě ano. A vycházím navíc z technických vlastností toho materiálu a z toho, co to dělá se světlem. Pokud totiž necháte dutinkový polykarbonát rovný, neabsorbuje tolik světla, a tolik se tam neděje. Aby člověk, který vstoupí do takového prostoru, se musel chvíli zorientovat, aby věděl, kam jde. Nechci ale nikoho deprimovat.
Asi tato výstava není něco, co by si člověk nainstaloval do obýváku.
Myslím si, že prostor galerie je pro tento účel v pořádku, skýtá zase něco jiného, než co skýtá obývací prostor. Čistý galerijní prostor umožňuje rozehrát určité věci do maximální míry.
Kde jinde je možno potkat vaše díla?
Trvalá díla můžete objevit třeba tady na Moravě v Domě Pánů z Kunštátu ve schodišťové hale, ale je to trošku jiný typ – není to tento vepsaný prostor do prostoru. Je to zvýraznění určitého těžiště v tom prostoru. Jsou to velmi minimalistické zásahy světelných paprsků nebo světelných linií, de facto zviditelnění určité vnitřní struktury. V Berlíně je možno najít moji trvalou světelnou instalaci vstupního prostoru rezidenčního domu SCOPE BLN. Co se týče výstav, čím dál častěji se stává, že člověk vystavuje na několika místech. V současnosti mám výstavu v Sordelovo v Itálii, kde je úžasná historická vila, plná původního mobiliáře, a bylo obrovsky zajímavé do takového historického prostoru vstoupit současným přístupem, a vytvořit nějaký dialog.
Jak je nesnadné získat „prostory“, abyste mohl tvořit?
Tady se samozřejmě nabízí spolupráce s architektem. A samozřejmě investor tomu musí být nakloněn. Je ale zajímavé spolupracovat s architektem, a už spoluvytvářet ty situace; u nás se toto zatím moc neděje. Nejdřív se vytvoří ta budova, a pak teprve architekt řekně, tady máte to místo. Ale současné sochařství má právě ten přesah, že už tvoří ten prostor. A musím říct, že ve světě je toto běžnější, než u nás.
Vlastimil Blaťák
