V pátek rozstřesený jak osika otevírám kavárnu a nezalomím v nových dveřích klíče, to je dobré znamení. Sice mi to všechno vysvětlili asi třikrát a prý že paní majitelka za chviličku přijde, je to ale krušná chvilka.
Co mám, Kriste, dělat, až sem přijde první host? To se stane asi za pět minut; Black Coffee otevřelo na Masarykově ulici přímo naproti Vrchnímu soudu, a na kafe si přijdou právníci.
A já to hned na první dobrou pěkně zmotal s elektronickou kasou.
Zkontroluj v padesáti covid!
Je to smutné, ale je to tak. Bude mi už padesát, a kdybych bože nepodnikal, asi bych už měl na trhu práce velmi problémy. S těmi mladými a fešnými personalisty, pro které jsem beze sporu dědek, který se nic nenaučí a neumím jazyky.
Ve třiceti, to jsem býval atraktivní partie!, ale copak dneska? Zřejmě si ti advokáti myslí, že nevím, co je aplikace, a že mám trilobita telefon, a budu jim psát účet pokud možno na pergamen. Když přijde slečna s kamarádkou na kafe a nejde jí pustit Tečka, s hrdostí jí poradím a certifikát spolu najdeme; oblíkat se do rakve zatím ještě nemusím, a je to dobrá zpráva pro všechny, kdo hledají v padesáti brigádu.
Jenže pak přijde ta horká chvilka, kdy mám prvně použít trysku, protože si objednali čaj. Přirozeně si opařím ruku – ale tedy pořádnět; návštěvnice kavárny se uchechtnou, ale snad to zvládám s noblesou.
Co mě mrzí, že teď chtějí capuccino do kelímku na cestu. Já bych se jim s těma klipartovýma srdíčkama do pěny fakt piplal a na přesně na tohle jsem se těšil, až tu budu tvořit čtyřlístky a elegantní kolečka, jenže ono ne. Covid a plast vyhrály nad kreativitou a snahou, zavíčkuju kelímek a nashle.
Třeba je to úděl doby. Třeba jen záchrana před tím, že by se mi ten obrázek možná ani nezdařil.
O čem ta práce je? O zblbnutí z jazzu
Ono je to nečekaně vcelku dobře placené. Měl jsem jakési předsudky, jak mají servírky a číšníci málo, a musejí si vydělat jen na dýškách, což se během covidové doby ještě snadno řekne, hůře ale udělá. Jsem velmi mile překvapen, hodinovou sumu po dohodě neuvádím, ale je mi zkrátka sympatická.
Pokud bych se rozhodl i zůstat, měl bych dokonce i smlouvu, ale ne jen nějakou dohodu, normální pracovní smlouvu se všemi právy, která zaměstnancům dává zákon. Nebýt té velké epidemie, možná by stálo za to uvažovat o změně.
Seznam úkolů hnhed na ráno je dlouhý: přijít hlavně samozřejmě včas. Rozsvítit, nastartovat tablet, zapnout potom mlýnek, pustit z aplikace jazz. Po těch osmi hodinách za barovým pultem, když ta samá písnička hraje asi pošesté, a já nemám nic na výměnu, mi z toho už regulérně hrábne. Totéž jsem zažíval v obchodním centru, když jsme tam každý prosinec balili s nadací vánoční dárky – od té doby nenávidím koledy. S postupující pracovní dobou to vnímám jako jediné negativum vší té práce, ale dalo by se tomu čelit třeba vlastním playlistem.
Práce se mi líbí. Probíhá až komicky- přijdou si dvě slečny, protože teď hubnou, a dají si něco strašně bezlepkového, bezlaktózového a zdravého. Následně to zazdí něčím z druhé strany jídelního lístku, hitem jsou horké maliny i s půllitrem hustohusté šlehačky. Až překvapivě zručně se mi daří obsluhovat a nic nikde nerozlít a nebryndat. Kavárna je malá, příjemná a milá, s provozem tak akorát, abych se tu nenudil, ani se mi všechno nesypalo z rukou ze spěchu.
Na zdi visí mechovej obrázek (vím, že je na něj majitelka hrdá): návštěvnice se mě ptají, jakpak se to dělá. Což je ta nejlepší voda na můj mystifikační mlýn a vytahuju z rukávu historku o tom, že vzadu je místo plátna jíl, a musí se to i ve svislé poloze denně kropit rozprašovačem a že je ten mech živej. Chtějí si to zkusit, ale nemám rozprašovač. Nikdy nelži zákazníkům…
Můžu tu práci doporučit? Rozhodně ano. Odcházel jsem nesplavenej smrtelným potem, s dobrým dýškem, a ta opařená ruka a zarudlá kůže, to jsou přece malé věci…
Vlastimil Blaťák
