Takže v pátek rozstřesený jak osika otevírám kavárnu, sice mi to všechno vysvětlili asi třikrát a paní majitelka za chviličku přijde, ale teď momentálně je to krušná chvilka. Co mám dělat, až přijde první host? To se stane asi za pět minut; Black Coffee otevřelo na Masarykově ulici přímo naproti Vrchnímu soudu, a na kafe přijdou právníci. A já to hned na první dobrou pos*al s elektronickou kasou.
Zkontroluj v padesáti covid!
Je to smutné, ale to tak. Bude mi padesát, a kdybych nepodnikal, asi bych už na trhu práce měl velmi závažné problémy s těmi mladými a fešnými personalisty. Ve třiceti, to jsem byl pro všechny atraktivní partie!, ale dnes? Zřejmě si pitomci myslí, že nevím, co je aplikace, a že mám trilobita telefon, což fakt ne. Takže když přijde slečna s kamarádkou na kafe a nejde jí pustit Tečka, s hrdostí jí poradím a certifikát spolu najdeme; oblíkat se do rakve zatím snad ani ještě tedy nemusím.
Pak přijde ta horká chvilka, kdy mám prvně použít trysku, a přirozeně si opařím ruku – ale fest; návštěvnice kavárny se uchechtnou – a snad to zvládám s noblesou. Co mě mrzí, že chtějí capuccino do kelímku na cestu. Já bych se jim s těma klipartovýma srdíčkama do pěny fakt piplal a na přesně na tohle jsem se těšil, až budu tvořit čtyřlístky a kolečka, jenže ono ne. Covid a plast vyhrály nad kreativitou a snahou, zavíčkuju kelímek a nashle. Třeba je to úděl doby. Třeba záchrana před tím, že by se mi ten obrázek možná ani nepovedl.
O čem ta práce je? O zblbnutí z jazzu
Seznam úkolů na ráno: přijít včas, rozsvítit, nastartovat tablet, zapnout mlýnek, a pustit jazz. Po osmi hodinách za barem, když ta samá písnička hraje už asi pošesté, a já nemám nic na výměnu, mi z toho už regulérně hrábne. Totéž jsem zažíval v obchodním centru, když jsme tam každý prosinec balili s nadací vánoční dárky – od té doby nenávidím koledy.
V principu se mi ale ta práce líbí. probíhá klasicky – přijdou dvě slečny, protože hubnou, dají si něco strašně bezlepkového, bezlaktózového a zdravého, a následně to zazdí něčím takovým, jako jsou třeba horké maliny i s půllitrem šlehačky. Až překvapivě zručně se mi daří je obsluhovat a nic nerozlít a nerozbryndat. Kavárna je to malá, příjemná a milá, s provozem tak akorát, abych se ani nenudil, ani se mi všechno nesypalo z rukou ze spěchu.
Na zdi visí mechovej obrázek (vím, že je na něj majitelka hrdá): návštěvnice se mě ptají, jak se to dělá. Což je ta nejlepší voda na můj mystifikační mlýn a vytahuju z rukávu historku o tom, že vzadu je místo plátna jíl, a musí se to i ve svislé poloze denně kropit rozprašovačem, a že je ten mech živej. Chtějí si to zkusit, a já nemám rozprašovač. Nikdy nelži zákazníkům…
Můžu tu práci doporučit? Rozhodně ano. Odcházel jsem nesplavenej smrtelným potem, s dobrým dýškem, a ta opařená ruka a slezlá kůže, to jsou přece malý věci…
Vlastimil Blaťák
