Redakce Hanáckých novinek tímto zahajuje nekonečný seriál na téma „Jak se kde pracuje“. Naši redaktoři reálně vyrážejí do firem rukama odpracovat směnu, neboť jsme přesvědčeni, že žurnalistika se píše pro čtenáře, a tematicky i obsahově má vznikat zdola, nikoli z doručených tiskových zpráv, nikoli ze salónů šlechty a místních VIP spolků, nikoli z vlivových zájmů místní smetánky. Při tvorbě reportáže zásadně vycházíme z osobní zkušeností s lidmi, s nimiž jsme skutečně pracovali – a neuplatňujeme píárové vsuvky managementu firmy.
Bohužel, jakákoli manuální práce je často o těch správných grifech, a kdo ji dělá léta, umí to. Kdo začíná, všechno mu padá z rukou. Byl jsem na to připraven. Na co jsem připraven nebyl, bylo vstávání na čtvrtou ranní. Léta jsem zvyklý psát a tvořit v noci, když utichnou telefony, skončily už schůzky a péče o děti, chodívám spát obyčejně ve dvě, a vstávám si pak v deset. Mít naráz ze dne na den celý biorytmus úplně naopak dá člověku zabrat. Možná víc, než práce.
Co je na tom úžasné? Nikdo za celou tu dobu nevyslovil výraz „potažmo“. Nikdo nepindal o „synergii“ ani o „proaktivním přístupu“, nikdo „nevysílal pozitivní signály“ a především nikdo nemluvil v trpném rodě – v kanclech jsem si těch „problémů, co musely být diskutovány“ užil až až. Jsem mezi normálními lidmi. Šéfkuchař, nějakej Dušan, obrovsky sympatickej chlap, přišel ráno do práce a začal makat. Za celou osmičku jsem od něj nezaslechl třeba nic o tom, že by „měl vizi“, a tedy zřejmě na rozdíl od celé dlouhé řady postaviček z místní olomoucké galerky (promiňte, smetánky…) nic nebere. Je úplně normální, a je to strašně sympatické.
Objednávky na poslední chvíli
Zelos vaří. Hlavně obědy do firem. A je toho moc. Samozřejmě mě nenechali vymyslet menu, podle očekávání jsem nafasoval loupání brambor a zeleniny, umývání nádobí, takové ty pomocné práce, na kterých člověk v kuchyni musí začít. Nevadí mi to, tedy do chvíle, než si uvědomím to ohromné množství. Všelijakých manažerů chytrých jako rádio jsem si v životě už užil víc než dost. A tady naráz zjišťuju, že tihle lidé jsou svým způsobem šťastní. Jestli si to v každodenním shonu uvědomují, nevím.
Makáme fest, a vlastně jsou rádi, že jsem dneska přišel. Protože lidí ubýbá. Dvě hodiny se bavíme o tom, že k nim přijde mladej učeň, a nechce se mu dělat. Nevydrží. Okolo desáté registruju první mozol. Šel jsem sem vlastně proto, že jsem se chtěl naučit krájet cibuli, jako profíci, na nějaké studium toho správného pohybu ale není čas – jak postupuje dopoledne, začnou se z firem měnit objednávky, což v praxi znamená ne to, že někdo někde onemocněl a škrtá se mu oběd – znamená to deset nebo dvacet kilo masa míň. Do hodiny. Jako nezkušeného by mě tohle zabilo; radši se odklidím někam bokem, abych nezavazel, a s úžasem sleduju, jak se kuchaři s touto situací bleskurychle vyrovnají. Řeší ji totiž víceméně denně, a jsou úžasní. Pak naráz jsem v té veliké kuchyni skoro sám, protože většina týmu zmizela na rozvozy, aby hladový lid ve firmách měl dneska co obědvat.
Fantastický tým: Za pomalost mi vynadalo nula lidí z deseti
Ještě nekončíme, je nutné nachystat si práci na zítra; sleduju Dušana, jak zručně odblaňuje maso. Kdybych to měl dělat sám, stál bych tam do jedenácti do večera. Obecně mám ponejprve pocit, že je celý den jen zdržuju – nemám zkrátka ty správné, lety vycvičené grify v rukou, a co by se doma, při přípravě tří čtyř řízků, snadno ztratilo, tady působí zpoždění v řádu minut, které ale při dodávce mohou být ty klíčové. Teď mě vyhodí, říkám si během směny asi desetkrát – jenže ono ne. Sice mě posílají pořád na jednodušší a jednodušší práci, abych toho raději moc nekazil, a ono se mi občas tou správnou rychlostí zjevně nedaří, ale nějak se s tím začnu rvát, chlapi a tmavovlasá Terezka kolem mě sledují, a pak mi přijdou pomoct – nikdo nemá blbé poznámky. Já si toho vážím. Je radost pracovat s normálními lidmi, kteří se nad nikoho nepovyšují. Kde zkušenější pomůže nováčkovi, kde fungují normální sociální vztahy. Díky, byli jste úžasní.
Vracím se do kanclu napsat svoje články. Do míst, kde se vyžaduje „synergie“ a kde se říká „potažmo“. A strašně se mi nechce.
Vlastimil Blaťák
