„Pokud volby dopadnou blbě a bude pokračovat určitý kurs v naší politice, je otázka, jak daleko to zajde. Pro mě tím nejzazším bodem okamžik, kdy by si někdo dovolil sáhnout na Ústavu,“ odpověděl Bohumil Pečinka na otázku z publika, kdy nastane v případě nepříznivého vývoje čas k emigraci.
Přinášíme vám přepis nejzajímavějších pasáží celé akce, ve ktrerých se oba aktéři vyjadřují k současné předvolební situaci a k perspektivám blízké budoucnosti.
O stavu médií
Bohumil Pečinka: V určitou dobu jsem začal cítit jednu věc: Moderní doba, spojená s rozvojem sociálních sítí a s úpadkem tradičních médií, vedla k tomu, že média a komunikace ve společnosti se absolutně fragmentovala. Dřív bylo typické, že jsme mohli hledat nějaké společné platformy, někde vyšel článek, nebo byla televizní či rozhlasová reportáž, mluvilo se o tom, reagovalo se na to. Dnes kvůli fragmentaci médií a komunikace nechápete celkový obraz světa. Je to, jako kdyby někdo vzal puzzle a vyhodil ho do vzduchu, a my ho teď velmi obtížně skládáme. Ze společnosti se vytrácí společná témata, společné kontexty, a to je to, čeho se v dnešních médiích nedostává. Média jsou rychlá, vytrácí se prostor pro větší články, o některých věcech se nediskutuje.
Petros Michopulos: Mám pocit, že média se chovají k politikům s neadekvátní úctou. Není tu nikdo, kdo by je urážel, aby se trošku probrali.
O volbách
Bohumil Pečinka: Čtrnáct dnů před volbami je těžké mluvit o něčem jiném, než o volbách. Když vezmu volby od roku 1992, tak tyhle volby jsou jedny ze dvou, které nemají vnitřní dynamiku. Jsou zdechlý, nedochází zde k pozitivním vnitřním konfliktům, nepředkládají se různé vize světa. Jeden člověk tu dělá volební kampaň, druzí se vůči němu maximálně vymezují. Současně v určité části společnosti je cítit touha po změně. Řekl bych to takhle: Je tady Česko A, reprezentované Agrofertem, které je spokojené. Zvýšila se mu životní úroveň, zažívají zlaté časy, přestože politika zadlužování již naráží na meze svých možností. A pak je tady Česko B, reprezentované dvěma koalicemi, a já to vidím tak, že to Česko B nemá své věrohodné mluvčí. Takové, kteří by vyjádřili jeho zájmy, artikulovali je. To dává kampani takový vlažný ráz. Myslím si, že k volbám přijde o něco méně lidí, přirovnal bych to k volbám 2002.
Petros Michopulos: Abych se dostal k místním poměrům Olomouckého kraje, ptal jsem se Petra Sokola, kdo tady na Olomoucku vyhraje. Prý že Andrej. A to definuje celé to předvolební období, protože na demokratické části spektra tak nějak všichni počítají s tím, že ten Andrej to skutečně vyhraje, a ani jedna z těch koalic nevedla kampaň tak, že by chtěla vyhrát. Potom člověk vidí, co dělá Andrej, včetně šibřinek s Orbánem, ale nemyslím si, že by alespoň v té rovinaté části Olomouckého kraje to měl Babiš jednoduché. Jsou tu silní lidovci, a když pozoruju třeba Mariana Jurečku, tak za mě se velmi zlepšil. A současně si nedovedu představit, proč by měl Andrej Babiš vyhrát v Olomouckém kraji poté, co tu řádil Okleštěk a poté, co jsme se přečetli deníčky Jardy Faltýnka. A to by si měli lidé znovu zvolit? Připadá mi ale fascinující, že opoziční strany nebyly schopny na těchto tématech Babišovi tu auru zachránce rozbít alespoň lokálně. Pak se to Andrejovi vítězí poměrně pohodlně, protože pokud jste v čele pelotonu a nikdo vám nehází klacky do špic, tak nakonec vyhrajete.
Bohumil Pečinka: Tyto volby mají zajímavý paradox: Dvojkoalice a tříkoalice bude moct sestavit vládu s největší pravděpodobností ve chvíli, kdy Andrej Babiš získá silný volební výsledek přes třicet procent, a tím vysaje svoje potenciální koaliční partnery, tedy komunisty, sociální demokraty, a Přísahu.
O sociálním kontextu těchto voleb
Bohumil Pečinka: Volební atmosféra nebo duch doby vždycky vycházejí z nějaké aktuální sociální situace. Vidím tady hodně paralel se situací po roce 1969. Tehdy normalizační režim držel de facto na dvou pilířích. Jedním byla ruská okupační vojska, ale ten druhý pilíř, který získal podporu nemálo lidí, byl založen na rozsáhlých přerozdělovacích sociálních programech. Stavěly se byty, zaváděly se rodinné přídavky, a minimálně v sedmdesátých letech se podařilo získat souhlas nepolitické části veřejnosti s režimem. Od roku 1980 se ten extenzivní rozvoj už vyčerpal, a režim už podporu zase ztrácel. A já mám pocit, že v uplynulých osmi letech se tu vytvořila éra dluhového blahobytu. Nastartovaly se podobné věci, a dlouho se zdálo, že to, co jsme měli v hlavách – že je dobré mít vyrovnaný rozpočet, a podobně – že neplatí. Dneska se ukazuje, že už to naráží na nějakou mez, a tou mezí je inflace. Tedy zdražování, které ale není způsobeno dovozem z ciziny – a problém je, že to Česko B není schopno vyjádřit, v čem jsou ty meze.
Petros Michopulos: Bizarní na té neonormalizaci, ke které se Andrej Babiš vydal před čtyřmi lety, když zjistil, že se mu úplně proměnilo složení voličů, a nebyl schopen naplnit tu svou legendu o geniálním manažerovi, že ten obrovský deficit plánoval už v roce 2019, bez ohledu na to, že potom přišel covid. Zjistil, že všechny věci, které nasliboval – dálnice, stadiony, základny na Marsu – vůbec není schopen zprocesovat. Protože je chaotik a celá ta vláda je impotentní (Pečinka: Rychlovlaky! V minulém volebním programu měl přesně na minutu jízdní časy z Prahy do různých měst v republice). Když pochopil, že toho není schopen, zneužil toho covidového šílenství k tomu, aby si nechal schválit ten pětisetmiliardový rozpočet v loňském roce, který byl původně schválený na čtyřicet miliard – tedy ho zdesetinásobil během půl roku. A ty peníze lidem prostě rozdal. Což je ale obrovský rozdíl oproti Husákovi, za kterého se alespoň stavělo – školy, byty. Dneska se ty gigatické dluhy z devadesáti procent prožerou. Sám o té husákovské normalizaci, ve které vyrostl, jenom mluví, ale je tak neschopný, že ji ani nedovede realizovat. Až jednou přijde nějaká normální vláda, ten státní dluh bude tak gigantický, že i kdyby chtěla ty infrastrukturní projekty dodělat, tak je nebude schopna ufinancovat z vlastního dluhu. Bude odkázána jenom na evropské dotace, které se ale budou časem jenom snižovat.
O sociální demokracii
Bohumil Pečinka: Někde mezi Českem A a Českem B, jak jsem ho popsal, stojí sociální demokracie. Samozřejmě teď dvě volební období byla s Andrejem Babišem, ale není to strana, která by byla ukotvená v jedné nebo druhé části.
Petros Michopulos (dělal pro ČSSD dvě vítězné kampaně, pozn. red.): S nima je to těžký. Mentálně jsou pořád jako velká strana, podle toho se chovají. Mají velkou strukturu, krajské organizace, byli zvyklí na to, že řídí kraje a velká města, ale to je všechno pryč, a zvolili si takové vedení, jaké si zvolili. Není to ale vina Hamáčka a lidí kolem něj, ten proces trvá od Paroubka. Vyvrcholilo to vyhnáním Sobotky. Když se jich dneska ptáte, proč to vlastně udělali, nikdo na to není schopen odpovědět. Když zvolili Hamáčka, říkal jsem si – za mně, proč ne. Vzali si tam Maláčovou, což je vzdělaná paní, starostu Nového Města Šmardu, který by mohl reprezentovat vesnický elektorát, ale z nějakého důvodu, který je pro mě záhadou, to vůbec nefungovalo. Pak se začaly dít takové divné věci, například s kandidátkou v Ústí, na kterou dosadili ty lokální mafie, celá kandidátka jim odešla, sociální demokracie se vůbec nedostala do krajského zastupitelstva, a ti vyhození pod nějakou jinou značkou ano – a takových historek jsou spousty, viz válka v Brně mezi Sobotkou a Haškem – to jsou věci, které dlouhodobě podceňují, a vůbec jim nedocházelo, že ti lidé, kteří v tom místě žijí, časem přestanou být k té straně loajální. Pak se těm lidem nemůžete divit, když za nimi přijde Andrej Babiš, a nabídne jim v podstatě namodro přebarvený program sociální demokracie, že budou volit jeho. Proč by volili Hamáčka? A tak jsou během deseti let ze třiceti procent na pěti procentech, nikomu se to nelíbí, ve straně probíhá nějaká diskuse, mstivě do nich celou dobu kope Zeman, a ten avizovaný návrat k levicové politice skončí tím, že mi nabídnou Matěje Stropnického? Hrobař všech stran, do kterých přišel? A moje matka, která volí sociální demokracii od roku 1992, se na to dívá, naprosto nechápe, co se tam děje, a je z toho úplně zmatená. Tohle je návrat k levicové politice?
O perspektivách hnutí Ano a o projektu SPD
Bohumil Pečinka: Spousta lidí si myslím, že Babiš jednoho dne odejde, a že se bude přerozdělovat těch jejich třicet procent. Jako když se koupí dort a rozkrájí se. Ale každá strana s sebou nese nějakou pečeť vzniku, je tam emoční vazba. Je možné, že budou mít třeba o deset procent míň, i kdyby jen patnáct procent, ale může se přeměnit v nějaký typ důchodcovské strany, tak jak je to teď třeba ve Slovinsku.
Petros Michopulos: A co bude s těmi druhými patnácti? Když vidíte, co dělají oba dva žijící prezidenti, tak jeden zcela zjevně má plán, a ten se jmenuje „já udělám zemanovskou sociální demokracii z SPD“. To, co se děje v SPD kolem Bašty, Ivana Davida, Jardy Foldyny a tak, to nese zřetelné stopy vlivu Miloše Zemana, který si tím připravuje mocenské centrum uvnitř SPD. A k tomu druhý žijící prezident chodí po Praze a mluví pro SPD. Byli jsme minulý týden v Praze v Golem klubu, což je takové odeesácké doupě, lidi věkově čtyřicet až sedmdesát, tradiční příznivci a někteří dokonce zakladatelé ODS v devadesátých letech. Bavíte se s nimi, dojde řada na volby – a to jsou všichni z akademického světa! – a začnou vám naprosto vážně vykládat, že mají obrovský problém s koalicí SPOLU, a oni budou volit SPD, protože to řekl Klaus. Tuhle neonacistickou komerční partu, protože nám to řekne Klaus, který je už deset let úplně mimo, a nezajímá ho nic, než vlastní pohodlí, a hrátky s Hradem. A tam jsme to dopracovali, tam dneska jsme. Lidi s několika doktorátama jsou schopni v kavárně mudrovat nad tím, jestli jsou pro ně Markéta Pekarová nebo Ondřej Kolář dost dobří a dost pravicoví, protože profesor Klaus o nich pochybuje. Zatímco o komerčním nacistovi Okamurovi nepochybuje.
Bohumil Pečinka: Na tom je zajímavé, že tihle dva prezidenti se k Okamurovi sbíhají každý z jiných ideologických pozic, a zatímco Zeman to vnímá hodně mocensky, chce tam vytvořit nějakou svou základnu, tak Klaus si zadefinoval dnešní sitauci tak, že hlavní politický konflikt není sociálně-ekonomický konflikt pravice a levice, ale že jsou to kulturní války, k nám přinesené ze západu. A že jediná šance, jak je zastavit, že volit SPD. … V určitých kruzích je to takový snobský postoj, volit SPD. Říkám jim, ať si poslechnou náš pořad, to byl nejúspěšnější díl – Okamura, vůdce proletariátu v Aston Martinu.
Ze zvukového záznamu přepsal Vlastimil Blaťák
