Podle něj došlo zejména po roce 1989 k urbanistickému zničení celého přednádražního prostoru. „Tolik desítek let se před nádražím rezervuje plocha, kde by každý a všude vystavěl autobusové nádraží. Tak, aby to bylo hned vedle sebe. Ne, u nás se musí autobusové nádraží postavit nejlíp v Křelově, a když ne v Křelově, tak jednu zastávku od hlavního nádraží, s nefunkčním zázemím, aby se tady uplatnil ten Tádžikistán,“ řekl mimo jiné posluchačům.
Postřehy Pavla Zatloukala k tématu olomouckého přednádraží a Třídy Kosmonautů přinášíme ve zkráceném přepisu zvukového záznamu:
O přednádražním prostoru
„…Na přednádražní prostor byla připravena soutěž, nechci ji pomlouvat, protože po celou dobu normalizace se soutěžit nesmělo, tak se udělala, ale bez zadání. Podle toho dopadla. Vvyprojektovaly se, na tehdejší úroveň stavebnictví, ještě relativně slušné paneláky, s obchodním domem Hanačka, a tak dále. Mělo tam být kino. V celém prosotru se pak začalo formovat jakési mocenské centrum, po obou březích Moravy. Okresní národní výbor, vedle Pozemní stavby, Sigma, a přes řeku na druhé straně Okresní sekretariát KSČ. To je ale relativně nejslušnější stavba. Architekt Kolář u ní aspoň zachoval proporce...“
O novostavbách na Kosmonautů a o budově Přírodovědecké fakulty
„…Když konečně odešla armáda z Jezdeckých kasáren, začalo tu vyrůstat něco, co připomíná ten Tádžikistán. Instituce, která tam sídlí, se dokonce pokusila vytvořit jakousi terasu, ze které je výhled na starou Olomouc. Ve skutečnosti je ale z toho místa (za BEA centrem, pozn. red.) ze staré Olomouce vidět jen stometrová dómská věž. Protože na Envelopě se podařilo olomoucké univerzitě, která nemá štěstí na projektanty, vystavět Přírodovědeckou fakultu. Ta budova sama, kdyby byla kdekoli jinde, budiž. Je to průměrná architektura, kde se na první pohled její tvůrce chtěl představit, jenomže vytvořila obrovskou bariéru, takže z toho nábřeží, ať už z jakéhokoli pohledu, není z historické Olomouce vidět prakticky vůbec nic...“
O jednom (bohužel) nerealizovaném urbanistickém plánu
„… po válce, kdy má znovu nastat ráj na zemi, se znovu vyhlásila architektornická soutěž na celé území mezi hlavním nádražím a tržnicí. Znovu se objevila myšlenka Okresního úřadu a nové radnice, předpokládalo se totiž, že vojsko ty prostory opustí. Dokonce do Olomouce přijel tehdejší ministr národní obrany Ludvík Svoboda a setkal se s olomouckým starostou Kučerou, Svoboda slíbil, že armáda z Jezdeckých kasáren odejde, jenomže za týden přišel komunistický převrat. Ludvík Svoboda byl odstavený, byl rád, že může pracovat někde v JZD, Kučera byl taky odstavený, a z plánů nic nebylo. Soutěž nicméně proběhla a vyhrál ji olomoucký urbanista Miroslav Strnad, který si vzal vzor z pražského nábřeží, ze kterého je nádherný výhled na pražské Hradčany. Představoval si, že vybuduje avenue, směřující od hlavního nádraží k centru města, a když se ta avenue přiblíží k řece Moravě, nepřekročí řeku šikmo postaveným mostem (jak je tomu nyní, pozn. red)., ale zatočí se kolmo k řece, a v té zatáčce se rozvine panorama historické Olomouce. A taky všechno, co projektoval Strnad na druhém břehu, jsou nanejvýš jednopatrové budovy. Celé panorama tak v jeho návrhu kaskádovitě stoupalo, podobně, jako si to představoval už Sitte, pouze z větší dálky…“
O poslední ráně průhledu na „olomoucké panorama“
„… architekt Antonín Škamrada, který měl vždycky ambici se prosadit něčím velikým, ale vyprojektoval vysokoškolské koleje, které zamezily alespoň části tohoto pohledu přes řeku na historické jádro. Pak bohužel přišla ta Přírodovědecká fakulta, která to zabila kompletně, a teď už se to definitivně dovršuje těmito dvěma stavbami., z nichž ta pravá by ještě nebyla tak nejhorší, ale nepatří tam, a ta levá je naprosto nepochopitelně příšerná. Paradoxní je, že její autoři se odvolávají na Sitteho. Vzniká tak koridor, úzký průduch, průrva, kterou přijedete na tu nešťastnou Envelopu, ze které už skoro nic nezbývá…“
Ze zvukového záznamu přepsal Vlastimil Blaťák
