Je mi už dost let na to, abych nepodlehl všemu hysterickému hlášení, že jsou letošní volby nějak důležitější, než nějaké jiné, dřívější. Asi nejsou – úplně totéž se vykřikovalo v roce 1998, 2002, 2006, a tak dále. Obzvláště slyšitelné byly tyto hlasy především v dobách naprostého vyprázdnění a úpadku české politiky, tedy v časech Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka, dvou karikatur na pravici a levici. Právě tato éra nás dovedla až do dnešních dnů, ale nevšiml jsem si, že by se kdokoli z tehdejších aktérů nějak chytil za nos. Absence sebereflexe a pokory jako by byla hlavní výbavou politika tehdy, jako dnes.
ANO a jeho Svatá trojice
Olomoucké ANO, to je kapitola sama pro sebe. Svatá Trojice v čele kandidátky – Okleštěk, Faltýnek a Feranec – je dokonalou ukázkou fungování toho, že třikrát nic umořilo osla. Kdyby se takhle nahoře objevil jen jeden z nich, je pravděpodobné, že ho (už tradičně) překroužkuje Brázdil; pokud je tam ale takových osobností víc, volič pravděpodobně na nějaké kroužky ze zoufalství rezignuje, a všechny tři jmenované pošle znovu do sněmovních lavic.
Hnutí přitom mělo dostatek let jak v čele Olomouckého kraje, tak v čele velké části radnic k tomu, aby předvedlo, co dovede. Upřímně řečeno, moc jsme toho neviděli – kromě toho, že pánové, s Oklešťkem v čele, dokázali dotáhnout do absurdních rozměrů marketing, který v Olomouci kdysi úspěšně načal Martin Tesařík. Pokud si dáte tu práci, a spočítate, kolik píárových fotek měl kdysi Tesařík v jednom čísle Radničních listů, vězte, že Rozbořil v čele kraje ho trumfnul asi dvakrát, ale Okleštěk už čtyřikrát, což nevolič ANO vnímal jako čiré utrpení. Pokud pošleme zmíněné tři pány do Sněmovny znovu, změní se pak něco? Nezmění. Závěr z toho činím zhruba takový, že volbou ANO dostanete to, co tak důvěrně znáte, totiž vyretušované fotky Oklešťka ve strakaté kravatě. Pokud vám to stačí, gratuluji vám.
Prapodivná nová pravice: O co vlastně jde?
Všelijakých Trikolór a SPD se v posledních letech vyrojilo, až by jeden ztratil přehled. Štěstím v neštěstí je jejich neschopnost se spojit, nadále drolí hlasy, především ale jde o něco jiného: je to čistokrevný pokus o redefinici toho, co údajně je, a co není pravice. Je přitom krajně problematické v podstatě vždycky, když se někdo pokouší definovat sám sebe, a nenechá to na jiných, s patřičným odstupem, a tedy objektivněji. Naráz jsme se tak začali dozvídat, že pravice = konzervatismus, a že konzervatismus = národovectví a odpor k Evropské Unii. Ta rovnice má ale přibližně stejný smysl, jako říci, že sport = fotbal a fotbal = Baník; kdo není chachar, neví, co je sport.
Zrádnost slova konzervatismus je přitom pro prázdné řeči signifikantní: je to totiž zhruba totéž, jako říci, že jsem vášnivý. Myslí se tím vášnivý v posteli, nebo třeba jako fanoušek hokeje? „Konzervativní“ samo o sobě není nic; dovedu si představit konzervativního fašistu, konzervativního komunistu normalizátora, stejně jako konzervativního křesťana. V současné snaze o redefinici obsahu české pravice dospívá význam konzervatismu, kromě tezí o nepotřebnosti a škodlivosti evropské integrace a vypjatého nacionalismu, do podivného pokusu o vytažení hesla „Rodina je základ státu“ z hrobu nejtvrdšího komunismu; tento odstavec už ale bude patřit ODS. Budete- li volit Trikolóru, SPD, nebo jim podobné strany, volíte především ideologii, vystavěnou na velmi vágních a všeobecně líbivých heslech, jejichž zkonkrétnělá interpretace vás pak může probrat ze sna. Třeba vám to stačí.
Spolu, aneb cizorodý prvek ODS
Heslo „Rodina je základ státu“ umístila ODS na sociální sítě tak viditelně, jak to jenom šlo. Hodnotím to právě jako pokus o naplnění nějaké akademické ideologické poučky, co je to ten konzervatismus, s pravicovou politikou má ale společného pramálo – vlastně vůbec nic. Jeden by se domníval, že základem minimálního státu (totiž toho, o co by měla taková autentická pravice především usilovat!) je moc výkonná, zákonodárná a soudní, a zpolitizování soukromého a rodinného života je něčím, co pravicový politik vůbec nevypustí z úst – jenomže ono ne! V této jediné drobnosti je obsažen celý současný příběh Občanské demokratické strany – lavíruje totiž, a váhá mezi dvěma pozicemi, a to jestli zůstat skutečnou pravicí, anebo se stát tou „novou pravicí“, která je nám tlačena do hlav dříve mladším Klausem, a nyní Majerovou Zahradníkovou. Neschopnost rozhodnout se, případně neschopnost jakkoli na tu jejich „jedinou správnou“ definici reagovat, jsou pro dnešní ODS zcela určující – a mimo jakoukoli pochybnost se v koalici Spolu stanou dříve nebo později výrazným rozkladným prvkem. Je zásadní chybou zbylých dvou koaličních partnerů tohoto sdružení, že si nedokážou dupnout a věci si vyříkat, dokud je čas. Můj závěr je přibližně takový, že volbou koalice Spolu volíte tradiční a vcelku dobře čitelnou společnost tří tradičních stran, stejně tak ale volíte nejistotu ohledně budoucího ideologického rozkolu mezi nimi.
Pir+STAN: Potřebují se vůbec?
Koalice Pirátů a Starostů je taková zvlášně nečitelná: od krajských voleb uplynul rok, a ke cti hejtmana a jeho klubu je nutné říci, že jsme neregistrovali jediný skandál, jedinou nepravost, a to je všeobecně fajn. Rozhodovat ale bude celostátní linka, kde se tento tábor poměrně jednoznačně vymezuje jako liberální, a protože je na této straně barikády z větších stran a hnutí jediný, nenachází konkurenta. Hladká cesta bez překážek, vedoucí rozkvetlou loukou ke slunci a ještě výš, se ale zřejmě nekoná – proč? Především jde o těžko vstřebatelnou absenci přirozených lídrů v čele kandidátek: upřímně, olomouckého krajského lídra Tomáše Müllera nikdo pořádně nezná, nejviditelnější Pirát Hřib nikde není, a jediná žena v čele Olga Richterová už to nezachrání.
Problematické může být přitom i spojení se Starosty: logicky správné řešení, které může Pirátům pomoci oslovit i starší voliče, dopadá mnohdy v realitě tak, jako by Piráti ty starosty vlastně ani nechtěli. Spočítejte Starosty na volitelných místech, a pak přemýšlejte, jak životaschopná tato koalice do budoucna je. Můj závěr: pokud patříte mezi přesvědčené liberály, prakticky nemáte jinou volbu.
Zmar české levice: Skutečně je to tak zlé?
Komunisté během volební čtyřletky oslabili, propad ČSSD je už do učebnic – není to jen věc přirozené oscilace voličských nálad mezi pravým a levým spektrem, ani tím, že voliče vyluxovalo Hnutí ANO. Kořeny jsou vážnější a dramatičtější – za prvé, sociální demokraté naprosto neměli šťastnou ruku ve volbě svých lídrů. V roce 2021 považuji za nejviditelnější, nejuvěřitelnější a nejautentičtější Janu Maláčovou; lídrem strany je ale nepochopitelně nadále Jan Hamáček, se všemi průšvihy okolo Covidu a Vrbětic, které nese na svých zádech. Dále, česká levice dlouhodobě neřeší skutečná levicová témata, a jestliže se (hlasitější a menší část) pravice pokouší o redefinici pravicové politiky, viz výše, na levé straně se nikdo o nějakou definici nepokouší vůbec! Kdo vlastně jste, sociální demokraté? Koho zastupujete? Za koho bojujete? Nebo ještě stále hájíte „zaměstnance“, podle ideologických pouček starých třicet let, a ještě pořád jste si nevšimli, že by vaši zákonodárnou a exekutní pomoc potřebovali spíše desetitisíce „živnostníků“, pracující ve výrazném právním vakuu švarc systému? Volbou kterékoli levicové strany dokážete proto přibližně tolik, že nedokážete nic – oni zkrátka nevědí, čí jsou.
Koho volit? Řešením jsou osobnosti a kroužky
Za sebe budu doufat, že pozvolnými krůčky pomíjí doba shora řízených partají, které kandidátku prostě nadiktovaly, a voliči ji do uren házeli jen tak, jak byla. Pomalu postupující uvědomnění síly každého voliče nás volby od voleb více a více učí kroužkovat, a navzdory nominacím stranických sekretariátů posílat nahoru osobnosti, kterým věříme. Prosím tedy o to, abyste volili především zralé, moudré osobnosti. Lidi, kteří si prošli Životem, kteří vychovali děti, třeba podnikali, zažili úspěch i neúspěch. Lidi, kteří chápou, že angažmá v politice je služba, nikoli výkon moci.
A taktéž vás poprosím, abyste letos volili i ženy. Nejde o žádné „kvóty“, ale o témata, o obsah celé politiky. Mě osobně totiž zajímá daleko víc, jak například prodloužit interval zelené pro chodce, aby stihla přejít i ta stará babička, než nějaké mocenské hry ambiciózních samců.
Děkuji Vám za to.
Vlastimil Blaťák
