Po vzdáleném příbuzném Karlštejna, Kašperka či Radyně, nazývaném lidově „Tepenec“, toho ale mnoho nezůstalo. Ze samotného hradu s palácem dokonce vůbec nic.
Strážce významné stezky
Opevněné sídlo vyrostlo nad údolím Bělkovického či Trusovického potoka kolem poloviny čtrnáctého století. V dochované listině z 29. července roku 1340 se píše o prodeji hory Tepenec. Prodávajícím byl olomoucký biskup Jan Volek, kupujícím moravský markrabě Karel Lucemburský – pozdější panovník Karel IV.
Se jménem hradu to bylo trochu složitější. Původně znělo „Twingenberg“, v závěti moravského markraběte a Karlova mladšího bratra Jana Jindřicha z března 1371 se však uvádí název „Karlsburg“ – Karlův hrad. Ve srovnání s názvy ostatních hradů založených Otcem vlasti na tom není nic překvapivého. Stačí si je připomenout: Karlstein (Karlštejn), Karlsberg (Kašperk), Karlskrone (Radyně), Karlshaus (Karlův hrádek či Hrádek u Purkarce).
Kdy přesně se hradu poblíž obce Jívová (která tvořila jeho hospodářské zázemí) začalo říkat „Tepenec“, není známo. Známý je ale původ názvu. Na hrad přešel z hory, na níž stál. Markrabě ho dal zbudovat na ochranu důležité spojnice mezi Olomouckem a Slezskem, takzvané Jívovské cesty. Místo si nevybral náhodou, už v době bronzové či starší době železné se zde nacházelo pravěké hradiště.
Detailní podobu hradu Tepenec se bohužel nikdy nepodaří zjistit. Hlavní problém tkví v tom, že ještě před zahájením archeologických výzkumů část hradu „sjela“ ze svahu. Odborníci však přesto zjistili, že kromě samotného hradu se středověký areál skládal také z rozsáhlého předhradí. „Hrad měl přibližně trojúhelníkový půdorys a chránila ho dvě pásma hradeb a val. Za nimi se podařilo objevit torzo vnitřně členěné palácové budovy, nebo věž, na kterou mohl navazovat palác,“ popsal v roce 2017 Lukáš Hlubek, archeolog Historického ústavu Vlastivědného muzea v Olomouci.
Včetně předhradí se Tepenec podle jeho slov rozkládal na ploše zhruba 370×110 metrů. Vlastní hrad byl nicméně mnohem menší, s rozměry maximálně 40×30 metrů.
Dobývání středověkými i novodobými stroji
Historie hradu původně pojmenovaného Twingenberg netrvala dlouho. Během moravských markraběcích válek na přelomu čtrnáctého a patnáctého století ho zpustošily obě soupeřící strany.
Pevnosti se nejprve roku 1381 zmocnili stoupenci mladšího markraběte Prokopa. Publikace Venduly a Jakuba Vránových „Jívová – Tepenec. Pravěké hradisko a Karlův hrad“ z roku 2005 zmiňuje, že hrad při tomto útoku utrpěl značné škody. Po uzavření míru Prokop hrad opravil a umístil sem posádku v čele se zemanem Jindřichem z Nevojic. Ten s vojáky začal plenit okolní krajinu, především pak majetek olomouckého biskupství a metropolitní kapituly.
Proto proti výbojnému šlechtici a Tepenci vytáhly oddíly (spojence staršího z moravských markrabat Jošta) Zikmunda Lucemburského a hrad okolo roku 1400 oblehly a dobyly. Obléhání dokládají nalezené stopy po požáru i řada předmětů sloužících k válčení. Na pokoření Tepence se podílely také obléhací stroje, včetně palných zbraní. „Jejich přítomnost dokládají nalezené kamenné projektily. Nakolik však ovlivnily výsledek obléhání, není kvůli absenci písemných zpráv možné říci,“ sdělil Hlubek.
Z hradu vzniklého z vůle Karla IV. se po druhém dobytí stala zřícenina. V roce 1406 se uvádí jako pustý a pozemek s ním získali mniši kartuziáni, sídlící nejprve v Dolanech a poté v Olomouci. Hradní ruiny se však nad údolím tyčily ještě dalších pět set let. Než přišla sedmdesátá léta minulého století a těžba kamene. Kamenolom postupně zcela odtěžil část hory s pozůstatky jádra gotické pamětihodnosti. Archeologové je mezitím v rámci záchranných prací zkoumali. Dnes už se mohou zaměřovat pouze na stále se zmenšující zbytek předhradí.
Loupeživý rytíř
Kromě archeologických nálezů se Tepenec zachoval i v ústní lidové slovesnosti. Záškodnické činy Jindřicha z Nevojic a údajný otisk podkovy v hradní skále daly vzniknout pověsti o loupeživém rytíři. Když při dobývání svého hradu viděl beznadějnost situace, nasedl na koně a skočil s ním ze skály. Podle jedné verze se zabil, podle druhé se ale díky odvážnému kousku dostal na opačnou stranu údolí a nepřátelům unikl.
Petr Komárek
