Původní článek najdete zde.
Předně: proč jsem se do problému pustil? No jenom tak, byla to trochu střelba naslepo; asi proto, že máme ve městě tu velikou Univerzitu, jejíž veřejná kontrola, co se týče finančních toků, je značně chabá. Po pravdě mě v prvé řadě zajímal plat rektora. Mimo mnohé jiné ale také zaujalo, že se některé univerzitní orgány vcelku nepochopitelně stávají jakousi baštou KDU-ČSL, ale o tom někdy jindy. Dotázal jsem proto na jaře vedení UP podle stošestky, aby anonymizovaně zveřejnila platy rektora a děkanů. Bezelstně, bez jakýchkoli konkrétních úmyslů, a bez zadání zvenčí, chcete- li. Žádná objednávka z druhé strany barikády souboje o CATRIN v tom nebyla. V ovzduší, které v těchto měsících na UP panuje, ovšem nutně někoho muselo napadnout, že to přesně takto musí být!, jak jinak by to taky bylo. Ono se tady zřejmě jinak, než na objednávku, nepracuje, a publikované texty přece musejí být buď PR, anebo útok.
Jak Univerzita sabotovala stošestku
To, co se začalo odvíjet potom, bylo takové celé podivné: nejprve jsem byl místo odpovědi vyzván k doplnění položeného dotazu, ovšem ve lhůtě kratší, než 24 hodin. Dopis s výzvou jsem si vyzvedl takhle ve čtvrtek večer – bez jakéhokoli prodlení!, neležel čtrnáct dní na poště – a v pátek ve dvanáct nejpozději chtěli doplněný dotaz – v situaci, kdy byly během lockdownu zavřené internetové kavárny pro tisk té jedné A4, i papírnictví pro nákup kdyby jenom obálky; zvládl jsem to, ale pojal jsem pochybnosti. Mají co tajit? Proč tak krátká lhůta?
Příběh se ovšem později opakoval; podle stejného vzorce naprosto nesmyslného termínu, prakticky znemožňujícího reakci, pak jednala Univerzita i podruhé, potřetí a počtvrté. To později. Protože to bylo tolikrát, nacházím v tom záměr. Když bylo na můj prvotní dotaz konečně odpovězeno, sám rektor Miller se fantasticky vylhal z informace o své vlastní odměně (a kdybych sem nascanoval to zdůvodnění, zřejmě by se řada čtenářů potrhala smíchy – už je to jedno, dotázal jsem ve stejné věci MŠMT a stejně už to vím), ale především – lhůta pro nějakou eventuální reakci byla podruhé (!!) postavena tak, abych naprosto nijak nestihl reagovat – na velikonoční víkend, dál ani den. Leda že bych se o velikonočním pondělí s pomlázkou dobýval na podatelnu.
Nešťastný děkan Kubala
Z anonymizované tabulky děkanů vyplynulo zhruba tolik, že platy děkanů se skládají za prvé z tarifního platu děkana, za druhé z pedagogického úvazku, a za třetí z eventuálních odměn za výzkum, které mohou být klidně i vysoké. Odměny děkanů za rok 2020 se pohybovaly vesměs v podobné výši, kromě jednoho, který byl uletěný na tři miliony veřejných peněz. Ovšem: nikde v textu nebylo explicitně napsáno, že „Kubala má tři miliony“. Ono tomu ledacos nasvědčuje (a nepřímých indicií z různých, na sobě zcela nezávislých zdrojů bylo k dispozici něurekom), naznačili jsme, co si o tom myslíme, nikdo ale nenapsal oznamovací větu. Za druhé – ne, nedotázali jsme Kubalu, jak bylo v komentářích vytýkáno, a to ze tří důvodů:
Za prvé, proč proboha!? Dostal bych odpověď na otázku „milý pane děkane, který ze seznamu anonymizovaných děkanů jste prosím konkrétně Vy?“ – zcela jistě, i s ohledem na GDPR, bych ji nedostal;
Za druhé, máme zdroje, původně dva, dnes už tři, velmi věrohodné a obeznámené se situací, které říkají něco jiného, a my jim věříme;
A především za třetí: i pokud by se ukázalo, že zdroje nehovoří pravdu a text je tudíž zavádějící – není to snad jedno? Je to naprosto jedno, protože i kdyby se naše zdroje mýlily (lidově řečeno, podělaly nás, a dav si mě může v komentářích sežrat, jak mu libo, nezáleží mi na tom…), vyplývá z celé věci jediné: tak tedy nemá ty miliony tři, ale má jen dva, a patří mu jiný řádek anonymizovaného seznamu. Za co, když nezkoumá!? – jak je v původním květnovém článku zřetelně doloženo?
Jak jedná Přírodovědecká fakulta
Dvě hodiny po zveřejnění textu se mi tehdy ozvala Přírodovědecká fakulta. Na druhém konci byla ukřičená hysterická ženská, která až na můj druhý dotaz „s kým vlastně mluvím“ odpověděla, že je „redaktorka“. To je ovšem úžasné! Čekal bych sekretariát děkana anebo právní oddělení, ale co je mi do redaktorky? Knihovnice by se ozvat nemohla? A takto, prosím, komunikuje Univerzita.
Samozřejmě, lhůta „pro odstranění textu“ vůči vydavateli, zaslaná na fajront cca v pět hodin odpoledne, byla „do hodiny“. Jenže proč? Ani pan děkan, ani paní „redaktorka“ totiž ve své reakci nijak nerozporovali ten základní nosný fakt celého textu, že se pan Kubala od roku 2013 neúčastní žádného výzkumu, který by ale podle Univerzitou zveřejněných údajů měl být (vedle tarifní části) největší položkou odměny, ať je jakákoli. Je jedno, který řádek na seznamu mu patří. Kubala vzápětí začal vyhrožovat vydavateli trestními oznámeními a soudy, dodnes nemám informaci, že by cokoli z toho skutečně udělal. Třeba se ještě dočkáme.
Celá kauza do trpkého konce. Jak je to tedy na Přírodovědecké fakultě? Nikdo neví
Nebýt hysterické reakce „paní redaktorky“ a pana děkana, vlastně bychom si nějaké Přírodovědecké fakulty dál nikdo ani nevšimli. Takto ovšem bylo na místě dotázat podle stošestky Univerzitu znovu, s prakticky identicky položeným dotazem, tentokrát na děkana, proděkany a vedoucí kateder na PřF, v anonymizovaném seznamu. Zkrátka a dobře – buď se bude jeden řádek shodovat s tím, co jsme dostali minule, anebo se shodovat nebude, a pak se můžeme panu děkanovi omluvit za zavádějící článek (nikoli ovšem nepravdivý).
Právní oddělení UP ovšem, s vlastnoručním podpisem Mgr. Kristýny Juříkové, spáchalo počtvrté v řadě stejné píárové a komunikační harakiri, které transparentnosti dějů na UP nepřidává – odpověď na dotaz, datovaná 1.7., odeslaná podle údajů pošty 8.7. a mnou vyzvednutá po krátké nepřítomnosti ve městě na poště v doručovací lhůtě dnes, tj. 21.7., dává lhůtu na doplnění dotazu do 15.7., to jest lhůta uplynula týden před tím, než jsem se k dopisu vůbec dostal. Na dopise je dále úsměvné, že paní magistra Juříčková má především potřebu ne zveřejňovat veřejné informace, ale dlouze polemizovat o tom, co je a co není veřejný zájem.
Co z toho plyne pro občana? Především poznatek, že máme ve městě veřejnou instituci, která je informačně zabetonovaná, neexistuje přes ni veřejná kontrola, někteří akademičtí funkcionáři mají ročně víc, než prezident republiky, a jakýkoli pokus nahlédnout pod pokličku končí šikanózními termíny a úsměvnými esejemi o tom, co oni sami považují za veřejný zájem.
Jako malé post scriptum dodám, že máme v redakci k dispozici pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze v podobné věci, který říká, že univerzity zveřejňovat musejí, a tečka. Jeho text a analýzu představíme čtenářům v následujících dnech.
Vlastimil Blaťák
