Odchodem Josefa Turka se uzavírá další významná kapitola živé paměti československých vojáků, kteří za druhé světové války bojovali na západní frontě proti nacistickému Německu. Turek patřil k posledním přímým svědkům jedné z významných vojenských operací československé zahraniční armády – obléhání francouzského přístavu Dunkerque.
Ministerstvo obrany oznámilo, že veterán zemřel ve čtvrtek 12. listopadu v Olomouci. Jeho smrtí odešel poslední český žijící účastník bojů u Dunkerque.
Z Karvinska až do německé armády
Josef Turek se narodil 9. září 1926 v Doubravě u Karviné do hornické rodiny. Vyrůstal v prostředí poznamenaném těžkou prací a dramatickými politickými změnami, které zasáhly české pohraničí po Mnichovské dohodě a následné okupaci.
Jeho život zásadně ovlivnilo připojení rodného kraje k nacistické Německé říši. Jeho otec se po okupaci ze strachu ze ztráty zaměstnání nechal zapsat na seznam občanů německé národnosti. Tento krok měl později zásadní důsledky pro celou rodinu.
Josef Turek se vyučil zámečníkem, avšak namísto běžného začátku dospělého života jej čekala vojenská služba. Na jaře 1944, ještě před svými osmnáctými narozeninami, musel narukovat do německé armády. Byl zařazen k pěšímu pluku a odeslán na západní frontu do okupované Francie.
Do německé uniformy se přitom nedostal z vlastního přesvědčení. Jeho příběh patří k osudům mladých lidí z okupovaných území, kteří byli okolnostmi a nacistickým režimem donuceni sloužit v armádě nepřítele.
Od zajetí k československé obrněné brigádě
Zlomový okamžik přišel 15. září 1944. Tehdy byl Josef Turek ve Francii zajat americkými vojáky. Následně se dostal do zajateckého tábora ve Velké Británii.
Právě zde se mu otevřela možnost změnit dosavadní osud. Začal usilovat o vstup do československé zahraniční armády, která bojovala po boku spojeneckých vojsk za osvobození Československa.
Jeho snaha byla úspěšná. Přibližně po dvou měsících se stal příslušníkem Československé samostatné obrněné brigády. Z mladíka, který byl nedobrovolně odveden do německé armády, se tak stal voják bojující za osvobození vlasti.
U brigády působil jako tankista a zapojil se do jedné z posledních významných operací československých pozemních jednotek na západní frontě – obléhání Dunkerque.
Dunkerque: poslední velká bojová kapitola války
Francouzský přístav Dunkerque měl během druhé světové války významnou strategickou polohu. Německá armáda zde vybudovala silně opevněnou obrannou oblast, kterou bránila početná posádka. Po osvobození většiny Francie zůstalo město v německých rukou a spojenecká vojska musela jeho posádku izolovat.
Československá samostatná obrněná brigáda pod velením generála Aloise Lišky se do obléhání zapojila v říjnu 1944. Jejím úkolem bylo především zabránit německým jednotkám v prolomení obklíčení.
V Dunkerque bylo obklíčeno přibližně 12 tisíc německých vojáků. Boje a obléhání pokračovaly až do 9. května 1945, tedy do dne následujícího po kapitulaci Německa.
Právě v těchto událostech sehrál Josef Turek svou roli jako příslušník československé obrněné brigády. Byl jedním z vojáků, kteří se podíleli na závěrečných operacích československé armády v západní Evropě.
Rodina ho považovala za mrtvého
Jedním z nejsilnějších okamžiků jeho života byl návrat domů po skončení války a demobilizaci.
Jeho rodina totiž během války obdržela zprávu, podle níž měl Josef Turek padnout při bojích. V době spojeneckého bombardování francouzských přístavů se k jeho blízkým dostalo oznámení o jeho údajné smrti.
O to větší překvapení přišlo, když se mladý voják po válce nečekaně objevil doma.
„Když se po demobilizaci vrátil domů, byla jeho rodina v šoku. V době bombardování francouzských přístavů spojeneckým letectvem totiž dostali dopis, který oznamoval, že během bojů padl. A najednou stál před svou maminkou na zahradě,“ vzpomínal jeho syn Josef Turek mladší v rozhovoru zveřejněném Ministerstvem obrany.
Příběh návratu domů tak představoval mimořádně emotivní okamžik, který se rodině nesmazatelně zapsal do paměti.
Poválečný život poznamenaný politickými poměry
Po návratu do Československa Turek krátce působil jako instruktor řidičů tanků na vojenské posádce v Přáslavicích. Později nastoupil k Československým státním drahám, kde po dlouhá léta pracoval jako posunovač.
Jeho poválečná kariéra však nebyla jednoduchá. Podobně jako řada dalších československých vojáků, kteří za války sloužili v západních spojeneckých jednotkách, se ani on po komunistickém převratu v roce 1948 netěšil důvěře nového režimu.
Služba na západní frontě a zkušenost se západním exilem představovaly v komunistickém Československu politickou komplikaci. Turek se proto většinu profesního života pohyboval v dělnických profesích.
O svých válečných zkušenostech přitom neztratil historickou hodnotu. Jeho příběh byl připomínkou generace, která se v mimořádně složitých podmínkách rozhodovala mezi vynucenou poslušností a možností bojovat za svobodu.
Ocenění přišla i po desetiletích
Za účast v bojích za osvobození obdržel Josef Turek Československou vojenskou pamětní medaili se štítkem Francie. Jeho válečné zásluhy byly oceněny také ve Francii.
V únoru 2026 mu byl udělen Řád čestné legie V. stupně, jedno z nejvýznamnějších francouzských státních vyznamenání. Ocenění mu předal francouzský velvyslanec v České republice Stéphane Crouzat při slavnostním setkání ve Vojenské nemocnici v Olomouci.
Francouzské vyznamenání bylo symbolickým poděkováním za jeho účast v bojích o osvobození Francie a zejména za podíl na obléhání Dunkerque.
V posledních letech života pobýval ve Středisku komplexní péče o válečné veterány ve Vojenské nemocnici Olomouc. Zde měl zajištěnou potřebnou péči a zůstával v kontaktu s rodinou i pracovníky Ministerstva obrany.
Jeho životní příběh se stal také součástí projektu Ministerstva obrany „Svědectví hrdinů“, který přibližuje osudy českých válečných veteránů a uchovává jejich osobní vzpomínky pro další generace.
Sto let života a odkaz, který zůstává
Josef Turek oslavil 9. září 2026 své sté narozeniny. Významné jubileum strávil v kruhu rodiny a hostů, mezi nimiž nechyběli představitelé armády, Ministerstva obrany ani francouzského velvyslanectví.
Jeho život zahrnoval mimořádně dramatické období evropských dějin. Zažil nacistickou okupaci, nucenou službu v německé armádě, zajetí, vstup do československého zahraničního vojska, boje na západní frontě i poválečné politické poměry v Československu.
Nebyl pouze nositelem vojenských vyznamenání a posledním českým veteránem bojů u Dunkerque. Byl především člověkem, jehož osobní osud dokládal, jak složité a někdy i protichůdné byly životní cesty lidí narozených v době, kdy se Evropa ocitla v nejničivějším válečném konfliktu své historie.
Jeho odchodem ztrácíme dalšího přímého svědka událostí, které zásadně ovlivnily podobu dnešní Evropy. Zůstává však jeho příběh, který připomíná, že svoboda nebyla samozřejmostí a že za její obnovu bojovali také mladí muži, jejichž životní osudy byly často mnohem složitější, než by se mohlo na první pohled zdát.
Vlastimil Blaťák
