Osm let od nástupu Miroslava Žbánka do primátorského křesla pak ukázalo, jak obtížné je takovou dominanci narušit, zvlášť když se kolem ní postupně vytvoří síť politických zájmů, osobních vazeb a vzájemných závislostí.
Začátek tohoto příběhu přitom leží už v roce 2014. Olomoucké ANO tehdy komunální volby vyhrálo s 23,4 procenta hlasů a dvanácti mandáty v pětačtyřicetičlenném zastupitelstvu. Jeho lídrem byl Milan Feranec, který vstupoval do kampaně s příslibem hospodárnějšího řízení města, otevřenější radnice a omezení starých politických pořádků. Výsledek vypadal jako jasný signál voličů, že si přejí změnu. Jenže komunální politika se neřídí pouze pořadím na volební listině. Rozhoduje schopnost sestavit většinu, rozdělit funkce a najít partnery, kteří se nakonec dokážou dohodnout.
2014: Rok, který ANO v Olomouci naučil, jak funguje komunál
Právě v tom se tehdejší vítězové přepočítali. ČSSD, ODS, TOP 09 a lidovci se dohodli na společné koalici, jejímž základem byla snaha obejít vítězné ANO. Primátorem se stal tehdy sociální demokrat Antonín Staněk, občanští demokraté si udrželi významné postavení a dosavadní primátor Martin Major zůstal ve vedení města jako náměstek. Čtyři strany, jejichž programy a politické tradice se v mnoha ohledech lišily, spojil společný zájem na rozdělení moci. ANO skončilo v opozici, přestože získalo nejvíce hlasů. Pro jeho představitele to byla porážka, která měla i svou politickou výhodu: mohli se prezentovat jako vítězové odstavení zákulisní dohodou zavedených stran.
Tehdejší situace nebyla v české komunální politice ničím neobvyklým. Vítězství ve volbách automaticky nezakládá nárok na primátorský řetěz. Olomoucký případ však měl dlouhodobější důsledky. ANO dostalo možnost vystupovat jako alternativa vůči stranám, které si po volbách rozdělily radniční funkce, a současně se mohlo pouštět do kritiky jejich rozhodování bez přímé odpovědnosti za chod města. Politická vzpomínka na rok 2014 se tak stala součástí jeho příběhu: jednou nás obešli, příště už si to pohlídáme.
2018: ANO jednou, ANO navždy
Když ANO v roce 2018 znovu vyhrálo, tentokrát se čtrnácti mandáty, dokázalo situaci otočit. V čele s Miroslavem Žbánkem sestavilo koalici s ODS, KDU-ČSL a hnutím spOLečně. Žbánek se stal primátorem a hnutí získalo v jedenáctičlenné radě pět míst. Oproti roku 2014 šlo o zásadní obrat. Z opozičního kritika se stala strana, která určovala strategii města, ovlivňovala obsazení městských organizací a nesla hlavní politickou odpovědnost za rozhodování radnice.
Žbánek nebyl pouze novou tváří v primátorské kanceláři. Postupně se stal symbolem kontinuity nového radničního uspořádání. Jeho styl nebyl založený na neustálých velkých gestech, ale spíše na řízení, vyjednávání a schopnosti udržovat koalici pohromadě. Bylo mimořádné sledovat, jak i v prapodivné mocenské hierarchii ANO, která popuzovala a stále ještě popuzuje voliče tradičních demokratických stran, působil Žbánek jako seriózní politik západního střihu a byl všemi uznáván – to s v ANO málokomu povedlo.
Ovšem právě zde se začal rýsovat mocenský monolit. Nešlo o to, že by ANO mělo absolutní většinu nebo že by jeho koaliční partneři neměli vlastní zájmy. Naopak, síla tohoto uspořádání spočívala v tom, že každý z partnerů dostal svůj díl odpovědnosti, své funkce a svůj prostor. Koaliční partneři měli důvod udržovat stabilitu a ANO mělo prostředky, jak si zachovat své dominantní postavení.
Stabilita měla přitažlivost. Po letech, kdy se olomoucká politika vyznačovala složitými dohodami a proměnlivými aliancemi, působila soudržná radniční většina jako příslib předvídatelnosti. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy se stabilita začne zaměňovat za politickou nezranitelnost. Pokud se většina jeví jako pevná a její představitelé jako jediní, kteří jsou schopni město řídit, opozice se dostává do obtížné pozice.
Jedním z nejvýraznějších příkladů, na němž se ukázaly přednosti i slabiny tohoto způsobu vládnutí, bylo řízení městských společností. Radnice začala prosazovat model, který měl podniky vlastněné městem profesionalizovat, omezit jejich přímé politické řízení a zefektivnit jejich hospodaření. Na první pohled šlo o rozumný manažerský záměr. Jenže právě tady se ukázalo, jak velký rozdíl může být mezi dobře znějící koncepcí a jejím skutečným provedením. Plánované koncernové řízení se nevyvíjelo tak přímočaře, jak vedení města původně slibovalo, a odborná analýza zpochybnila potřebu jeho formálního zavedení. V roce 2020 navíc média upozornila na to, že původně deklarované odpolitizování městských firem má své limity a že někteří politici v jejich řídicích strukturách zůstávají. Milan Feranec, někdejší volební lídr ANO a později radní odpovědný za transformaci městských společností, byl jednou z klíčových postav tohoto procesu.
Nešlo o důkaz nějakého automatického zneužití moci. Šlo o něco politicky podstatnějšího: o spor, kdo a jak má kontrolovat majetek města, jak daleko má sahat vliv volených zástupců a nakolik lze občany přesvědčit, že změna organizačního schématu skutečně znamená také změnu odpovědnosti. Pokud vedení města samo rozhoduje o nastavení systému, samo hodnotí jeho výsledky a zároveň má podstatný vliv na obsazení kontrolních orgánů, je namístě důsledně zkoumat, zda kontrola není jen formální. V politice přitom často rozhoduje právě to, zda veřejnost věří, že pravidla platí pro všechny stejně.
2022: když se stabilita stala hodnotou
Byla to už doba, kdy se vstupovalo do ANO za kariérou. Další slabina se ukázala v investičních slibech. Nový zimní stadion, respektive multifunkční hala, patřil k projektům, jimiž ANO v roce 2018 argumentovalo při nástupu do vedení města. O čtyři roky později však moderní hala nestála a zásadní rekonstrukce staré haly se nepodařila dotáhnout. Radnice poukazovala na změny dotačních podmínek, rostoucí ceny stavebních prací a na to, že Olomoucký kraj nakonec odmítl původně očekávanou spoluúčast. To jsou reálné okolnosti, které nelze jednoduše připsat na vrub místnímu vedení. Politický výsledek byl ale neúprosný: projekt, který měl být jedním ze symbolů modernizace města, se stal symbolem nenaplněného očekávání.
Právě v tom spočíval paradox Žbánkova vedení. Na jedné straně se mu dařilo udržovat koalici pohromadě, prosazovat postupné opravy ulic, investice do infrastruktury a změny v řízení městských organizací. Na druhé straně se některé velké projekty vlekly a sliby, které měly definovat jeho éru, zůstávaly nenaplněné. Radnice tak mohla působit jako stabilní a funkční aparát, aniž by dokázala přesvědčivě vyřešit všechny nejviditelnější problémy města. Stabilita se stala sama o sobě hodnotou, někdy však také pohodlnou obranou před otázkou, proč některé věci stále nejsou hotové.
Politická dominance ANO se přitom neudržovala pouze prostřednictvím rozhodnutí rady. Důležitou roli hrálo také postavení hnutí uvnitř vlastní koalice a schopnost ostatních stran přizpůsobit se nové realitě. ODS, lidovci i spOLečně měli své zastupitele, náměstky a vlastní politické priority. Nemuseli se Žbánkem ve všem souhlasit a jejich účast v koalici sama o sobě neznamenala, že se vzdali vlastních programů. Přesto vznikal dojem, že hlavní politický příběh města píše ANO, zatímco ostatní se v něm snaží vybojovat co nejlepší roli.
Takový vztah má pro menší koaliční partnery dvojí výhodu i riziko. Mohou se podílet na rozhodování, obsadit důležité funkce a ovlivňovat konkrétní oblasti správy města. Současně ale nesou odpovědnost za výsledky celé koalice, aniž by měli stejnou možnost určovat její veřejnou tvář. Pokud se projekt podaří, zásluhy se snadno soustředí kolem nejviditelnějšího představitele. Pokud selže, odpovědnost se rozptýlí mezi všechny zúčastněné. Pro strany, které chtějí zůstat relevantní, je proto lákavé udržovat vztahy s dominantním partnerem, i když tím postupně ztrácejí vlastní politickou čitelnost.
V tomto ohledu byla olomoucká zkušenost výmluvná také pro opoziční strany. Samotná kritika ANO nestačila. ProOlomouc, Piráti a další opoziční subjekty musely vedle upozorňování na nedostatky nabízet i věrohodnou alternativu v otázkách rozvoje města, dopravy, bydlení, investic a správy veřejného majetku. V roce 2022 přitom volby přinesly nové rozložení sil a ANO se rozhodlo vytvořit koalici se spOLečně, ProOlomouc a Piráty. Žbánek tak zůstal primátorem, ale jeho koaliční zázemí se změnilo. ProOlomouc a Piráti, kteří v předchozím období patřili k opozici, se stali součástí radniční většiny.
Éra politické závislosti
Tento obrat je pro pochopení olomoucké politiky zásadní. Ukázal, že hranice mezi opozicí a koalicí nemusí být pevnou ideologickou linií. Strany, které předtím kritizovaly vedení města, mohou po volbách dospět k závěru, že je výhodnější vstoupit do jeho správy a pokusit se prosazovat změny zevnitř. Takové rozhodnutí může být pragmatické a legitimní. Současně ale oslabuje jednoduchý příběh o střetu mocenského bloku s opozicí: pokud se část kritiků stane součástí systému, musí si veřejnost položit otázku, zda se změnily také jeho principy, nebo pouze jména lidí, kteří v něm mají své místo.
Právě zde se vrací otázka politických osobností, které se kolem radnice pohybovaly. Olomoucké ANO nebylo jen příběhem Žbánka. Důležitou roli sehrával i Milan Feranec, který stál u jeho prvního volebního vítězství a později působil v radě. Významné postavení si udržel i Martin Major z ODS, jenž byl náměstkem primátora v různých koaličních sestavách. K dalším výrazným tvářím patřili lidovec Matouš Pelikán, občanská demokratka Markéta Záleská nebo představitelé novějších uskupení, kteří se postupně dostávali k odpovědnosti za konkrétní oblasti městské správy. Každý z nich měl vlastní politickou dráhu a motivaci; dohromady však tvořili prostředí, v němž se moc rozdělovala prostřednictvím vyjednávání, funkcí a vzájemných kompromisů.
O podlézavosti jednotlivých stran by bylo snadné napsat efektní soud, jenže takové tvrzení by vyžadovalo konkrétní důkazy o jednání jednotlivých politiků, nikoli pouze fakt, že vstoupili do koalice. Přesnější je mluvit o politické závislosti a o tom, jak silná pozice ANO vytvářela tlak na jeho partnery. V takovém prostředí se může pragmatismus snadno změnit v přizpůsobování a koaliční loajalita v neochotu otevírat konflikty, které by mohly ohrozit vlastní postavení.
Pro městskou demokracii je to nebezpečné především tehdy, pokud se politika začne redukovat na správu rozdělených kompetencí. Radní pak může pečlivě řídit svůj resort, náměstek hájit svůj rozpočet a koaliční klub si hlídat vlastní pozice, aniž by někdo skutečně zpochybňoval celkové směřování města. Vnější klid může zakrývat nedostatek politické soutěže. A pokud se opozice nedokáže prosadit nebo se její představitelé postupně přesunou do koalice, mohou mít občané pocit, že se o zásadních věcech rozhoduje stále ve stejném okruhu lidí.
Dalším charakteristickým rysem této éry byla proměna veřejného obrazu ANO. V roce 2014 vystupovalo jako síla, která chce rozbít staré pořádky a řídit město efektivněji. Po osmi letech už samo představovalo zavedenou mocenskou strukturu, vůči níž se ostatní vymezovali nebo se s ní snažili dohodnout. Z někdejšího outsidera se stal establishment. To není nutně důkaz, že se hnutí zpronevěřilo všem původním slibům. Je to však přirozený důsledek dlouhodobého výkonu moci: strana, která vládne, musí být hodnocena nejen podle toho, co slibuje, ale i podle toho, co skutečně dokončí, jak kontroluje vlastní rozhodování a jak snáší kritiku.
Když se v roce 2022 bilancovalo první Žbánkovo období, bylo možné poukázat na dílčí úspěchy, ale také na výrazné nedodělky. Město pokračovalo v opravách infrastruktury a jeho vedení se snažilo stabilizovat hospodaření. Současně však zůstávaly otevřené otázky zimního stadionu, parkovací politiky, tržnice a dalšího rozvoje. Čtyři roky, které měly být obdobím velkých změn, tak skončily spíše smíšenou bilancí. ANO ale dokázalo zůstat u moci a Žbánek pokračoval v primátorské funkci. To samo vypovídalo o tom, že volební úspěch nelze posuzovat pouze podle seznamu splněných a nesplněných slibů. Rozhodují také důvěra voličů, slabost konkurence a schopnost sestavit většinu.
Letní královna Miroslava Ferancová
Do závěru tohoto období vstoupila Miroslava Ferancová, dlouholetá představitelka ANO na olomoucké radnici. Její pozice navazovala na Žbánkovu éru, ale její nástup do primátorského křesla nebyl výsledkem nových komunálních voleb. Žbánek na konci roku 2025 rezignoval poté, co byl zvolen do Poslanecké sněmovny, a Ferancová se primátorkou stala od 1. ledna 2026. Tím se symbolicky uzavřela jedna etapa a otevřela další, stále však v rámci stejného politického hnutí.
Mnozí zvenčí tuto volbu nechápali a poukazovali právem na to, že v rámci hnutí vidí celou řadu vhodnějších osobností. V takové situaci se pak ale otevírá otázka, zda změna na nejvyšším postu přinese skutečně nový styl, nebo zda bude především personální výměnou uvnitř systému, který si za osm let vybudoval mimořádnou setrvačnost.
Mocenský monolit ovšem nemusí být neporazitelný. Nemusí ani znamenat, že se město řídí špatně nebo že každé rozhodnutí vychází z osobních zájmů. Jeho skutečným problémem je něco jiného: dlouhodobá dominance může oslabovat soutěž, rozostřovat odpovědnost a vytvářet prostředí, v němž se politická změna jeví jako méně pravděpodobná, než ve skutečnosti je. Pokud se partneři příliš přizpůsobí, opozice nenabídne přesvědčivou alternativu a veřejnost si zvykne na stejné tváře, může systém působit nezničitelně, avšak pod jeho povrchem hromadí nevyřešené problémy.
2026: Opozice může ANO prospět
Osm let ANO v čele olomoucké radnice tak zanechalo dvojí dědictví. Na jedné straně stabilní vedení, postupné investice a pokus změnit způsob řízení městského majetku. Na druhé straně nenaplněné velké sliby, spory o kontrolu městských společností a otázku, zda dlouhodobá koaliční stabilita nepřerostla v uzavřenost systému.
Odpověď na to, jak zásadně tato éra proměnila Olomouc, nakonec nedají tiskové zprávy ani bilanční rozhovory politiků. Rozhodne především to, zda se město dokáže posunout od správy existujícího uspořádání k odvážnějšímu řešení problémů, které se za osm let nepodařilo odstranit, a zda jeho politická scéna dokáže znovu nabídnout skutečnou volbu mezi různými představami o budoucnosti Olomouce.
Vlastimil Blaťák
