Olomoucký kraj stojí před rozhodnutím, jehož důsledky mohou přesáhnout několik volebních období. Budoucnost nemocnic v Prostějově, Přerově, Šternberku a nově také v Jeseníku se má opřít o společný podnik kraje a zdravotnické skupiny AGEL. Dosavadní model dlouhodobého pronájmu tří krajských nemocnic se přitom blíží ke konci: smlouvy, uzavřené v roce 2007, mají vypršet v polovině roku 2027.
V prosinci 2025 zastupitelstvo schválilo záměr společného podniku pro Prostějov, Přerov a Šternberk. Na jaře 2026 se projekt rozšířil o Jeseník a v září zastupitelé podpořili další postup k dohodě o společném fungování čtyř nemocnic. Definitivní smluvní dokumentace se má podle dosavadního harmonogramu dopracovat do dubna 2027, přičemž samotný společný podnik má vzniknout v létě téhož roku. AGEL má v nemocnicích během deseti let investovat tři miliardy korun.
Na první pohled to vypadá jako pragmatické řešení. Kraj potřebuje modernizovat zdravotnická zařízení, soukromý partner má provozní zkušenosti a deklaruje ochotu přinést do systému významné investice. Jenže právě u projektů, které se prezentují jako pragmatické a ekonomicky výhodné, je třeba důsledně oddělit to, co je skutečně smluvně zajištěno, od toho, co zatím existuje jenom jako příslib.
A především je třeba položit otázku, zda kraj skutečně vybírá nejlepší možné řešení, nebo zda se postupně přizpůsobuje variantě, kterou si jeho současné vedení politicky zvolilo.
Tendr, který ustoupil společnému podniku
Ještě před nástupem současného vedení kraje se diskutovalo o několika možnostech, jak zajistit provoz nemocnic po roce 2027. Jednou z nich bylo nové koncesní řízení, tedy soutěž o provozovatele za nově stanovených podmínek. Druhou cestou bylo vytvoření společného podniku se skupinou AGEL. Vedle toho existovala i zásadní alternativa: vrátit provoz nemocnic pod přímější kontrolu kraje a řídit je prostřednictvím vlastních společností.
Předchozí krajská reprezentace začala připravovat varianty budoucího uspořádání s předstihem. V debatě se objevovala možnost, že společný podnik umožní získat na investice tři miliardy korun ze soukromých zdrojů. Současně se ale počítalo s přípravou koncesního řízení. Cílem takového souběžného postupu mělo být zachování prostoru pro rozhodnutí na základě konkrétních podmínek, nikoli pouze na základě předběžných příslibů.
Po změně krajské politické reprezentace se však těžiště rozhodování přesunulo. Vedení kraje v čele s hejtmanem Ladislavem Oklešťkem z hnutí ANO začalo prosazovat společný podnik jako preferovanou variantu. Náměstek hejtmana pro zdravotnictví Vladimír Lichnovský tento postup obhajoval mimo jiné tím, že kraj navazuje na již zpracované podklady a že společný podnik považuje za ekonomicky rozumné řešení. V prosinci 2025 zastupitelstvo tento směr podpořilo a v roce 2026 se příprava posunula k podrobnějším podmínkám spolupráce.
Tím se ale mění samotná povaha rozhodování. Původní otázka zněla, jaký model je pro kraj nejlepší. Nyní se stále více řeší, jak nastavit model, který si krajské vedení již vybralo. To nemusí automaticky znamenat, že jde o špatnou volbu. Společný podnik může být skutečně výhodnější než nová koncesní smlouva. Problém nastává ve chvíli, kdy se politické rozhodnutí pro jednu variantu stane důvodem, proč se ostatní varianty přestanou důsledně porovnávat.
V prosinci 2025 opozice upozorňovala, že zastupitelé nemají k dispozici dostatek podrobných informací pro rozhodnutí takového významu. Při projednávání návrhu v září 2026 se znovu objevovaly požadavky na pevnější záruky veřejného zájmu a zachování zdravotní péče. Nejde tedy jen o spor mezi současnou koalicí a bývalým vedením kraje. Jde o otázku, jaké množství informací má mít veřejnost a její volení zástupci k dispozici předtím, než se zásadně promění správa veřejného majetku a zdravotnické infrastruktury.
Tři miliardy korun. Kolik stojí a co za ně kraj získá?
Nejsilnějším argumentem pro společný podnik je příslib tří miliard korun na investice během deseti let. V době, kdy nemocnice potřebují modernizaci budov, technologií a provozního zázemí, jde o částku, kterou nelze odbýt jako bezvýznamnou. Jenže samotná výše investičního příslibu ještě neříká, zda je nabídka pro kraj výhodná.
Rozhodující je, za jakých podmínek bude AGEL peníze poskytovat, zda půjde o bezpodmínečný smluvní závazek, jak bude jeho plnění časově rozloženo a jaké sankce budou následovat, pokud investice nebudou realizovány v dohodnutém rozsahu. Důležité je také vědět, zda bude možné závazek vymáhat i v případě změny vlastnické struktury, finančních problémů partnera nebo zásadní proměny zdravotnického trhu.
Tři miliardy rozložené do deseti let navíc nejsou totéž jako tři miliardy dostupné okamžitě. Významnou roli hraje inflace, růst cen stavebních prací a zdravotnických technologií i to, jak rychle se bude dařit jednotlivé projekty připravovat a realizovat. Kraj by proto měl zveřejnit nejen celkovou částku, ale také investiční plán po jednotlivých letech a nemocnicích. Občané Prostějova, Přerova, Šternberka a Jeseníku by měli vědět, které konkrétní projekty se mají uskutečnit, v jakém pořadí, s jakým rozpočtem a podle jakých kritérií se bude určovat jejich priorita.
Stejně důležité je porovnání s alternativami. Kolik by stálo, kdyby kraj investoval prostřednictvím vlastních společností? Jaké úvěrové možnosti by měl k dispozici? Jaké výnosy by mohly nemocnice generovat při jiném způsobu řízení? A kolik by kraj zaplatil za případné nové koncesní řízení?
Bez odpovědí na tyto otázky se tři miliardy snadno stávají politickým argumentem, který má debatu ukončit dříve, než vůbec začne. Příslib velké investice je důvodem k vážnému jednání. Není však důkazem, že konkrétní model spolupráce představuje nejlepší řešení pro veřejný sektor.
Veřejný majetek zůstává kraji. Zůstane mu i skutečná kontrola?
Vedení kraje zdůrazňuje, že nemocniční nemovitosti v Prostějově, Přerově a Šternberku mají nadále zůstat kraji, který je bude společnému podniku pronajímat. To je podstatná pojistka. Vlastnictví budov a pozemků ovšem samo o sobě nezaručuje, že kraj bude mít dostatečnou kontrolu nad tím, jak se nemocnice provozují a jaké zdravotní služby poskytují.
Vlastnit nemocniční areál a rozhodovat o jeho skutečném fungování jsou dvě odlišné věci. Jestliže bude provozní model, rozhodování o investicích, personální politika a každodenní řízení soustředěno především na straně většinového soukromého partnera, může se kraj ocitnout v pozici vlastníka, který nese část odpovědnosti za dostupnost péče, ale jeho možnosti zasahovat do konkrétních rozhodnutí budou omezené.
Právě proto je zásadní znát budoucí rozdělení hlasovacích práv, pravomoci orgánů společného podniku a seznam rozhodnutí, u nichž bude nutný souhlas kraje. Nestačí vědět, kolik procent bude komu patřit. Podstatné je, kdo bude rozhodovat o uzavření oddělení, omezení některých služeb, přesunu investic mezi nemocnicemi nebo změně dlouhodobé strategie.
Stejně důležité je rozdělení odpovědnosti za hospodářský výsledek. Kdo ponese náklady, pokud nemocnice vykáže ztrátu? Jak se bude nakládat se ziskem? Bude jeho reinvestování povinné, nebo bude možné vyplácet část výnosů soukromému společníkovi? Jak bude kraj kontrolovat skutečné náklady a finanční toky uvnitř společnosti?
Nejsou to však jen technické detaily pro právníky a účetní. Jsou to podmínky, které rozhodnou, zda společný podnik bude skutečným nástrojem rozvoje veřejného zdravotnictví, nebo především obchodním uspořádáním, jehož výsledek bude záviset na tom, nakolik se zájmy kraje a soukromého partnera budou v budoucnu shodovat.
Největší riziko? Že se ekonomická efektivita střetne s potřebami regionu
Nemocnice nejsou běžné podniky. Nemohou rozhodovat pouze podle toho, které služby jsou nejvýnosnější a které se ekonomicky vyplácejí. Mají také nezastupitelnou úlohu v území, kde žijí lidé s různými možnostmi dopravy, různým sociálním zázemím a odlišnou dostupností specializované péče.
To platí zejména pro Jesenicko. Tamní nemocnice je pro horský okres zásadní součástí místní zdravotnické infrastruktury. Její význam nelze posuzovat pouze podle účetních ukazatelů nebo počtu výkonů. V případě některých služeb je rozhodující také vzdálenost do jiného zařízení, dopravní dostupnost a čas, za který se pacient dostane k potřebné péči.
Rozšíření připravovaného společného podniku o Nemocnici AGEL Jeseník proto přináší novou dimenzi celého projektu. Nejde už jen o změnu modelu u tří zařízení, která má kraj dlouhodobě pronajatá. Do jednoho uspořádání se mají propojit také nemocnice s odlišnou majetkovou historií a odlišným postavením vůči kraji.
Právě zde by měly být veřejné závazky nejkonkrétnější. Jaká péče musí být zachována v každé nemocnici? Kdo bude rozhodovat o případném omezení oddělení? Bude možné přesouvat personál nebo investice mezi jednotlivými zařízeními? Jak se bude posuzovat potřeba služby, která je pro region nezbytná, ale nemusí být sama o sobě finančně soběstačná? Pokud mají nemocnice sloužit celému kraji, musí smlouvy chránit také zájmy pacientů, kteří nemají možnost jednoduše cestovat za péčí jinam.
Samotná deklarace, že společný podnik přinese stabilitu a rozvoj, nestačí. Stabilita musí mít měřitelnou podobu. Měla by se promítnout do závazků týkajících se dostupnosti služeb, personálního zabezpečení, investic a kvality péče. A pokud budou tyto závazky porušeny, musí existovat reálná možnost jejich vymáhání.
Bez toho hrozí, že veřejný zájem zůstane v preambuli smlouvy, zatímco konkrétní rozhodování bude určovat především ekonomická logika provozovatele.
Čtyři nemocnice, různé podmínky, jeden společný podnik
Zahrnutí Jeseníku do projektu přináší ještě jednu zásadní otázku: jak se budou v rámci společného podniku oceňovat a rozdělovat jednotlivé vklady, výnosy, náklady a rizika. Podle veřejně popsaného návrhu má kraj do společného uspořádání vložit své podíly a majetek spojený s nemocnicemi v Prostějově, Přerově a Šternberku, zatímco AGEL má vložit nemocnici v Jeseníku. Nemovitosti prvních tří nemocnic mají zůstat kraji a společný podnik je bude užívat na základě nájemního vztahu; u Jeseníku je majetkové uspořádání odlišné.
Taková konstrukce může být ekonomicky i právně obhajitelná. Musí však být srozumitelně vysvětlena. Jak byly jednotlivé vklady oceněny? Jak se vypočítají majetkové podíly? Kdo bude mít nárok na výnosy z jednotlivých zařízení? Jak se budou rozdělovat společné náklady? A co se stane, pokud se jedna nemocnice bude dlouhodobě hospodářsky vyvíjet výrazně lépe než ostatní?
To je zvlášť důležité v situaci, kdy má kraj podle dosavadního záměru v podniku zastávat menšinovou pozici, zatímco AGEL bude většinovým partnerem. Menšinový podíl totiž může znamenat výrazně odlišnou vyjednávací pozici, než jakou má kraj jako vlastník nemocnic a nositel politické odpovědnosti za zdravotní péči v regionu.
Veřejnost by měla znát ekonomickou logiku celého uspořádání. Bez ní nelze posoudit, zda kraj do společného podniku vstupuje za férových podmínek, ani zda odpovídá jeho podíl skutečné hodnotě toho, co do něj vkládá.
Politická kontinuita, nebo politický projekt?
Na rozhodování o nemocnicích je nápadné i to, jak silně se promítá změna krajské politické reprezentace. Předchozí vedení kraje připravovalo více variant budoucího uspořádání. Současná reprezentace vedená hnutím ANO se přiklonila ke společnému podniku s AGEL a tento směr postupně prosazuje prostřednictvím krajského zastupitelstva. Z hlediska politické odpovědnosti má na takový postup samozřejmě právo. Vítěz voleb není povinen mechanicky pokračovat v každém projektu svých předchůdců.
U takto významného rozhodnutí by však změna kurzu měla být doprovázena přesvědčivým veřejným zdůvodněním. Jestliže předchozí vedení zvažovalo soutěž o provozovatele a společný podnik, mělo by být možné porovnat obě možnosti na základě aktualizovaných dat. Jestliže současné vedení tvrdí, že společný podnik představuje lepší variantu, mělo by veřejnosti ukázat, v čem konkrétně je výhodnější: kolik peněz přinese, jaká rizika odstraní, jaká nová rizika vytváří a jak bude zajištěna kontrola nad veřejným zájmem.
Bez takového srovnání se nabízí podezření, že rozhodnutí je více výsledkem politické preference než transparentního vyhodnocení možností. To není totéž jako tvrdit, že je projekt motivován osobními zájmy nebo že je jeho výsledek předem dohodnutý. Pro taková tvrzení by byly zapotřebí konkrétní důkazy. Politicky relevantní je však už samotná otázka, zda se zastupitelé rozhodují na základě dostatečně úplných informací.
Veřejně popsaný průběh projednávání ukazuje, že opozice opakovaně žádala podrobnější podklady a větší záruky. Současné vedení naopak argumentuje kontinuitou rozpracovaných analýz a potřebou včas zajistit budoucí provoz nemocnic. Obě obavy jsou legitimní: kraj si nemůže dovolit zůstat bez řešení po vypršení dosavadních smluv, ale časový tlak nemůže být omluvou pro nedostatečně zdokumentované rozhodnutí. Zásadní otázkou tedy není, zda má současná koalice právo zvolit společný podnik. Má. Otázkou je, zda dokáže prokázat, že jeho podmínky jsou pro kraj výhodnější než dostupné alternativy a že přijatá rizika odpovídají očekávaným přínosům.
Dvacetileté důsledky, které přesahují jedno volební období
Veřejné zakázky a dlouhodobé smlouvy mají jednu vlastnost, která je činí politicky citlivými: jejich podpis je jednorázový, ale důsledky se rozkládají do mnoha let. Politici, kteří rozhodnutí učiní, nemusejí být u toho, až se projeví jeho skutečné náklady.
U nemocnic je tento problém mimořádně výrazný. Změnit smluvní vztah s provozovatelem nelze stejně snadno jako změnit dodavatele běžné krajské služby. Nemocnice potřebují kontinuitu provozu, personál, dodávky, dlouhodobé plánování investic a stabilní vztahy s dalšími poskytovateli zdravotní péče. Jakmile je jednou vybudován společný podnik, rozděleny majetkové a provozní kompetence a nastaveny finanční toky, může být návrat k jinému modelu komplikovaný a nákladný. Proto musí být předem jasné nejen to, jak bude spolupráce fungovat za příznivých okolností, ale také to, co se stane, když fungovat přestane.
Jak bude možné ukončit účast jednoho z partnerů? Za jakých podmínek bude moci kraj získat zpět plnou provozní kontrolu? Jak bude stanovena cena podílu při případném odchodu? Co se stane, pokud AGEL nesplní investiční závazky nebo dojde k zásadnímu zhoršení hospodaření? A kdo zajistí nepřerušenou péči během případné transformace?
To jsou otázky, které by měly být vyřešeny před podpisem konečných smluv, nikoli až ve chvíli, kdy vznikne problém. Stejně podstatná je kontrola plnění smlouvy. Kraj by měl mít právo na pravidelné nezávislé audity, přístup k relevantním ekonomickým datům a možnost ověřovat, zda jsou investice skutečně vynakládány podle dohodnutého plánu. Součástí systému by mělo být také pravidelné veřejné vyhodnocování dostupnosti a kvality péče.
Pokud má jít o partnerství veřejného a soukromého sektoru, musí být veřejný dohled součástí jeho konstrukce, nikoli pouze příslibem současného vedení kraje.
Co by měl kraj zveřejnit, než bude pozdě?
Před konečným schválením smluv by měla být veřejnosti dostupná ucelená sada dokumentů, která umožní posoudit nejen samotný záměr, ale také jeho finanční a právní důsledky.
Především by mělo jít o srovnání variant: společného podniku, nového koncesního řízení a provozu nemocnic prostřednictvím krajských společností. Každá možnost by měla být vyhodnocena podle stejných kritérií a při použití srovnatelných předpokladů.
Dále by měl být zveřejněn podrobný desetiletý investiční plán včetně harmonogramu, závazných milníků a sankcí za neplnění. Občané by měli znát způsob ocenění vkladů obou partnerů, pravidla rozdělování zisku a ztrát i mechanismus kontroly nákladů.
Zcela zásadní jsou také konkrétní garance zdravotní péče. Ty by měly definovat, jaké služby mají jednotlivé nemocnice poskytovat, jak bude řešeno jejich případné omezení a jakou možnost bude mít kraj do takových rozhodnutí zasahovat.
V neposlední řadě by měl být veřejně popsán mechanismus řešení sporů, kontroly smluvních závazků a případného ukončení spolupráce.
Takové požadavky nejsou snahou projekt zablokovat. Naopak: pokud je společný podnik skutečně nejvýhodnější cestou, transparentní a důkladně připravená smlouva jeho obhajobu posílí. Pokud však některé otázky zůstávají nezodpovězené, je lepší je otevřít před podpisem než za několik let zjišťovat, že je už nelze řešit bez vysokých nákladů.
Rozhodnutí, které by nemělo být jen věcí krajské rady
Olomoucký kraj potřebuje funkční a moderní nemocnice. Potřebuje investice, stabilní provoz a řešení, které bude fungovat nejen dnes, ale také za deset či patnáct let. To jsou cíle, na kterých by se měla shodnout koalice i opozice.
Není přitom podstatné, zda bude konečným řešením společný podnik s AGEL, nová koncesní smlouva, nebo jiný model. Podstatné je, aby se rozhodovalo na základě ověřitelných ekonomických údajů, srozumitelných právních podmínek a jasně formulovaného veřejného zájmu.
Dosavadní vývoj ale ukazuje, že politická debata se postupně přesunula od porovnávání možností k přípravě konkrétního partnerství. To je legitimní politická volba, zároveň však zvyšuje odpovědnost krajské reprezentace za to, aby nezůstaly nevyjasněné otázky, které se později mohou ukázat jako rozhodující.
Tři miliardy korun mohou znamenat důležitý impulz pro modernizaci nemocnic. Společný podnik může přinést stabilnější financování i využití zkušeností soukromého provozovatele. Ani jedno ale samo o sobě nezaručuje, že kraj získá nejlepší možnou dohodu. Rozhodující bude skutečný obsah smluv, nikoli politická prezentace jejich přínosů.
O nemocnicích by se proto nemělo rozhodovat jen podle toho, kdo je právě u moci a jakou variantu považuje za svou prioritu. Rozhodovat by se mělo podle toho, co bude nejlépe sloužit pacientům, zaměstnancům nemocnic a obyvatelům celého Olomouckého kraje.
A právě to je test, který musí současná krajská reprezentace podstoupit: nejen přesvědčit zastupitele, že společný podnik je správnou cestou, ale především doložit, že kraj za cenu přijatých závazků získá odpovídající investice, skutečnou možnost kontroly a dlouhodobou jistotu dostupné zdravotní péče.
Pokud to prokáže, může jít o významný krok k modernizaci krajského zdravotnictví. Pokud ne, zůstane po tomto rozhodnutí především otázka, zda kraj nevsadil příliš mnoho na jedinou variantu, aniž dostatečně ošetřil rizika, která se mohou naplno projevit až v době, kdy už budou dnešní političtí aktéři dávno mimo svá křesla.
Vlastimil Blaťák
