Na území střední Moravy se můžeme setkat především s užovkou obojkovou, užovkou hladkou a zmijí obecnou. U některých vodních toků a v teplejších oblastech může být situace složitější a jednotlivé druhy se mohou objevovat jen lokálně. Celkově však nejde o krajinu, kde by hadi byli běžnou a snadno pozorovatelnou součástí přírody.
Užovka obojková je z našich hadů nejběžnější. Má ráda okolí rybníků, řek a potoků a dokáže žít i v blízkosti člověka. Přesto její skutečnou početnost nelze odhadovat jen podle toho, kolik hadů lidé zahlédnou – je plachá a většinu života tráví skrytě.
Užovka hladká je nenápadnější a v Česku se vyskytuje roztroušeně, většinou v poměrně slabých populacích. Vyhledává například teplé, výslunné stráně a místa s dostatkem úkrytů. Její situaci komplikuje zarůstání vhodných stanovišť, jejich nevhodné úpravy i úbytek ještěrek a dalších hadů, kterými se živí.
A pak je tu zmije obecná – náš jediný původní jedovatý had. Paradoxně ji dnes mnoho lidí zná spíše z vyprávění než z osobního setkání. Už před lety odborníci upozorňovali na výrazný úbytek zmijí právě ve středomoravském regionu. Na některých místech Olomouckého kraje se jejich výskyt stal velmi řídkým.
Zmije, která mizí z krajiny
Zmije potřebuje specifické prostředí – například rašeliniště, prameniště, vlhké louky, okraje lesů nebo další málo intenzivně využívaná stanoviště. A právě taková místa se v kulturní krajině zmenšují a mění.
Jeden z odborníků citovaných v regionálním tisku popsal změnu na konkrétní lokalitě dramaticky: zatímco kdysi tam během jediného odpoledne zaznamenal desítky zmijí, o deset let později už šlo pouze o několik jedinců.
Neznamená to samozřejmě, že každý pokles na konkrétní lokalitě způsobil člověk. Početnost hadů přirozeně kolísá podle počasí, množství potravy a dalších faktorů. Dlouhodobě ale hraje významnou roli změna a úbytek vhodných biotopů.
Nejvzácnější? Užovka stromová
Česká republika má pět původních druhů hadů. Užovka stromová (Zamenis longissimus) je mezi nimi mimořádná – je největší a zároveň patří k nejvzácnějším.
Dorůstá i kolem dvou metrů a je zcela neškodná. V České republice však žije pouze na několika oddělených územích. Současné rozmnožující se populace jsou známé například v Podyjí, Bílých Karpatech, na Hodonínsku, v Poohří a ve středním Povltaví.
Na většině střední Moravy tedy užovku stromovou ve volné přírodě nepotkáme. Její příběh je přitom fascinující. Dokáže využívat kamenné zídky, hromady dřeva, komposty nebo okraje lidských sídel. Člověk jí tedy nemusí být nutně nepřítelem. Když ale zmizí pestrá mozaika křovin, suchých strání, starých sadů, mezí a úkrytů, mizí i možnosti, kde by had mohl žít a rozmnožovat se.
A co hadi, kteří už zmizeli?
Tady je potřeba být opatrný. Pro střední Moravu nemáme doložený případ, že by některý z původních českých druhů hadů byl v současnosti oficiálně veden jako regionálně vyhynulý. To ale neznamená, že je všechno v pořádku.
Některé druhy přežívají v malých a izolovaných populacích. Užovka podplamatá je například v celostátním Červeném seznamu vedena jako ohrožená (EN) a její výskyt je soustředěn především do teplejších částí Čech a jižní Moravy; izolované nálezy jsou známé i ze severní Moravy a Slezska. Její populace ohrožuje mimo jiné změna vodního režimu, zarůstání lokalit, doprava a zásahy do stanovišť.
To je důležitá připomínka: absence pravidelných nálezů ještě nemusí znamenat, že druh definitivně zmizel.
Kolik za to může člověk?
Nejde říct jedním číslem. Hadi nejsou ohroženi jen jedním viníkem. Velkou roli hraje proměna krajiny. Zmizí mez, zaroste louka, zanikne mokřad, narovná se potok, odstraní se kamenná zídka nebo se rozparceluje vhodná lokalita. Pro člověka může jít o malou změnu. Pro malou populaci hadů může znamenat ztrátu potravy, úkrytů i míst k rozmnožování.
Užovka hladká je například podle Červeného seznamu citlivá na homogenizaci stanovišť. U užovky podplamaté jsou popsanými problémy mimo jiné změny vodního režimu, silniční mortalita a zásahy do lokalit.
A pak je tu ještě jeden velmi prostý problém: strach. Hadi jsou často zabíjeni jen proto, že jsou hadi. Přitom většina našich druhů je člověku neškodná. Dokonce i zmije se člověku podle odborníků sama nesnaží útočit; pokud má možnost, snaží se uniknout. Navíc lidé podle regionálních zkušeností zaměňují za zmiji řadu neškodných užovek.
Nevidíme je. To ale neznamená, že tam nejsou
Možná je právě tohle největší paradox hadího světa. Užovka obojková může žít nedaleko vody, užovka hladká se může ukrývat v trávě a na slunné stráni a zmije může celé hodiny nehybně čekat na vhodný okamžik k úniku. Člověk kolem nich projde a vůbec nic neuvidí. A právě proto může být jejich mizení tak tiché.
Nemusí přijít žádný poslední den, kdy lidé stojí kolem posledního hada. Druh může nejprve zmizet z jedné louky, potom z druhé, populace se rozdělí a zeslábne. A jednoho dne zjistíme, že místo, kde jsme kdysi hada občas zahlédli, je najednou bez hadů. Střední Morava přitom stále není krajinou bez hadů. Je ale krajinou, kde bychom jejich přítomnost neměli považovat za samozřejmost. Protože když zmizí had, často s ním nemizí jen jeden druh. Mizí kus krajiny, která mu umožňovala žít. A možná i kus té naší.
Zuzana Bergmannová
