V horkých letních dnech míří k vodě stovky lidí a štěrkopískovna Náklo patří k nejvyhledávanějším místům v okolí Olomouce.
Jak ale bude zdejší krajina vypadat za deset, dvacet nebo za padesát let? Co se stane, až těžba písku na Nákle jednou skončí? A máme vůbec možnost ovlivnit, co po ní v krajině zůstane?
Odpověď na poslední otázku zní: ano. V nedávné době přitom vznikla unikátní diplomová práce Sabiny Pekové z Fakulty architektury ČVUT, která se budoucností štěrkopískovny Náklo podrobně zabývala.
Od těžební krajiny ke krajině pro lidi i přírodu
Sabina Peková může být inspirací. Její práce navrhuje dlouhodobou etapizaci vývoje území a vizi až do roku 2070. Neřeší přitom pouze rekultivaci po těžbě, ale hledá také způsob, jak skloubit zájmy těžby, ochrany přírody, návštěníků i místních obyvatel.
Budoucí Náklo totiž podle ní nemusí být pouze obrovskou vodní plochou s jednotvárnými břehy. Citlivě navržená krajina může nabídnout mnohem pestřejší prostředí – ostrovy, mělké laguny, mokřady, písčiny, rákosiny nebo členité břehy. Mohou vzniknout klidová místa pro živočichy a zároveň prostory, které budou dál sloužit lidem ke koupání, sportu, procházkám a odpočinku.
Taková proměna přitom nemusí znamenat konflikt mezi člověkem a přírodou. Naopak. Dobře navržená krajina může umožnit, aby vedle sebe fungovaly rekreace, voda, zeleň i cenné přírodní biotopy.
Zajímavé je, že samotná těžba nemusí být pro přírodu pouze negativním zásahem. Nově vznikající vodní a pobřežní prostředí může vytvářet podmínky pro druhy, kterým v intenzivně využívané okolní krajině chybí vhodná stanoviště.
Práce proto upozorňuje také na význam biodiverzity, která se v území v průběhu času vytvořila. Budoucí podoba štěrkopískovny by podle této vize neměla tuto hodnotu likvidovat, ale naopak ji rozvíjet.
Měli bychom se tedy také ptát, jakou krajinu zde chceme mít za několik desítek let.
Co s tím má společného Litovel?
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde především o otázku těžební společnosti a obcí, na jejichž území se štěrkovna nachází. Pro Litovel je však toto téma důležité také.
Březové je místní částí Litovle a právě prostor v okolí Březového představuje v návrhu důležitou součást první etapy proměny území s výhledem už do roku 2030. Budoucnost Nákla proto není jen otázkou vzdáleného roku 2070. Některá rozhodnutí se mohou odehrávat už v příštích letech.
A právě proto bychom neměli čekat, až těžba jednou skončí a na stole se objeví hotový návrh rekultivace. V tu chvíli už může být prostor pro skutečné ovlivnění výsledné podoby krajiny podstatně menší.
Podle autorky město Litovel může do této debaty vstoupit aktivně. Jednou z cest může být spolupráce s odborníky, těžařem a okolními obcemi, zpracování kvalitní územní studie nebo hledání možností, jak získat důležité části budoucího území pod větší kontrolu samosprávy. Nejde přitom o to rozhodnout dnes, jak přesně má Náklo vypadat za padesát let.
Jde o to, začít o tom včas přemýšlet.
Studentská práce není hotovým projektem. Je ale důležitým impulzem
Je fér říci, že návrh Sabiny Pekové není hotovou projektovou dokumentací ani závazným plánem budoucí rekultivace. Je to akademická práce a především vize toho, co všechno by zde jednou mohlo vzniknout. Na stránkách Fakulty architektury ČVUT je projekt popsaný jako snaha o nalezení kompromisu mezi těžbou štěrkopísku, ochranou přírody a zájmy místní komunity. Právě proto je však cenný.
Ukazuje totiž, že budoucnost nemusí být pouze volbou mezi těžbou a „zakonzervovaným“ jezerem. Existují i jiné možnosti. Můžeme si představit krajinu, kde se střídá hluboká voda s mělkými lagunami, kde jsou členité břehy, mokřady a písčiny, kde mají své místo ptáci, obojživelníci, hmyz i vodní rostliny a kde zároveň zůstávají prostory pro koupání, sport a odpočinek.
Taková krajina by mohla být hodnotou nejen pro přírodu, ale také pro obyvatele Litovle, Nákla, Březového a okolních obcí.
Těžba jednou skončí. Krajina zůstane
Možná právě dnes máme jedinečnou příležitost rozhodnout, jaký příběh bude štěrkopískovna Náklo vyprávět za několik desítek let. Může po ní zůstat obyčejná vodní plocha obklopená jednoduchými břehy, nebo zde může vzniknout mimořádná krajina vody, zeleně a života, která bude sloužit přírodě i lidem po další generace.
Nejde přitom o to rozhodnout všechno okamžitě. Jde o to otevřít diskusi mezi městy a obcemi, odborníky, těžařem, ochránci přírody i veřejností.
A právě proto má smysl její budoucnost řešit už dnes.
Vlastimil Blaťák
